Hrad Točník

Hrad Točník – sídlo řádu

Historie hradu Točník

královská reprezentace i soukromé útočiště

1395–1415

Hrad Točník je velmi zajímavou kapitolou období vlády krále Václava IV. a zároveň je nejpádnějším důkazem o naprosto nezastupitelném postavení Řádu českého krále zv. Točenice v české společnosti na přelomu 14. a 15. století.Točník byl vystavěn zřejmě v letech 1398–1401 na témže skalním hřebeni křemencového valu o sto metrů výše než Žebrák. Již v roce 1400 nechal Václav IV. na Točník převézt a uložit část královského pokladu.

104b61fa3d_101918670_o2
Deska z Novoměstské radnice.

Václava IV. roku 1392 navštívil Jindřich z Lancasteru, budoucí anglický král Jindřich IV., který se účastnil bojů Řádu Německých rytířů v Pobaltí a při cestě domů navštívil i Jeruzalém. Václav, jehož zájem o rytířství a umění byl známý, se jistě svému anglickému příbuznému chtěl ukázat v plném lesku svého majestátu, který se jistě snažil podpořit i stavbou nového hradu, nemající žádnou vojensko-strategickou funkci. Rovněž i původní sídlo Řádu na Staroměstské radnici jejíž kaple svým omezeným prostorem nedávala mnoho možností ke zvýšení královy prestiže před návštěvníky i vlastními rytíři, mohlo být jednou z hlavních příčin stavby nového řádového hradu. Šlo tedy jen a pouze o funkci reprezentativní. Již jméno hradu napovídá z čeho název T O Č N Í K vznikl a zároveň také, k čemu byl hrad určen – jako slavnostní shromaždiště kapituly Řádu českého krále zv. Točenice. Z výtvarné rekonstrukce hradu jak mohl vypadat po celkové dostavbě počátkem 15. století je naprosto jasné, že se nejedná o hrad jeden – ale o dva hrady v jednom.

Točník_znak (1)

V tomto kritickém období vlády Václava IV., kdy nenávratně zanikaly staré hodnoty, bylo nezbytné, aby i středověký hrad reagoval na nebezpečí, ohrožující samu podstatu jeho existence. Nejen v organizaci a způsobu boje, ale i v architektuře znamená tato doba, a dokonce i hrad Točník samotný, zvrat, jímž jedna epocha končí a současně klade základy pro nástup příští. K neopakovatelným přednostem zmíněné éry však patřilo to, že měla ještě tolik výtvarné síly, aby rozpor mezi novými obrannými požadavky a staršími estetickými postuláty dovedla překlenout a dokonce ze všeho i výtvarně těžit.

Podíváme-li se na maketu hradu, je jasné, že hlavní vstup do hradu směřuje bránou osazenou erbovním vlysem vyjadřujícím světskou moc římského a českého panovníka přes další bránu na nádvoří před sálovou stavbu (někteří autoři ji nazývají purkrabstvím), jak ji autorka nazývá. Toto nádvoří je odděleno hradbou od královského soukromého paláce a lze ho nazvat řádovým okrskem. Do jisté míry připomíná hrad Windsor, kde jsou každoročně pořádány slavnosti Řádu Podvazku.
2. patro sálové stavby zaujímal 34 m dlouhý a 9 m široký sál vytápěný velkým krbem. Je velmi pravděpodobné, že zde docházelo ke slavnostním setkání rytířů Řádu českého krále zv. Točenice a protože zde mohlo stolovat nejméně sto lidí, lze se domnívat, že počet řádových rytířů byl stanoven na dvacet. Proč právě dvacet? Protože každý rytíř přijížděl s doprovodem. V přízemí řádového domu byly konírny, kde byli ustájeni koní příchozích.
K lesku sídla krále a jeho Řádu měl přispět i vlys s deseti erby zemí, ve kterých Václav IV. vládl a symboly točenice na dvou obdélníkových deskách. Desky s točenicemi patrně původně označovaly vchod do řádového domu nebo bránu, kterou se vjíždělo do řádového okrsku. Jejich dnešní umístění je druhotné, což dokazují rozměrově se lišící desky jednotlivých erbů a vlysů s točenicemi
.62b52764ef_101918128_o2

SFO39defa_Tocnik

Erby zemí, ve kterých Václav IV. uplatňoval svou suverenitu, jsou dnes umístěny nad severozápadní renesanční branou tvořící hlavní vchod do hradu. Jejich středověká polychromie již vyhasla a kamenné erby jsou po stránce barevnosti prakticky setřelé a tak čtyři orlice nejsou jasně identifikovány.
I když je dnešní osazení druhotné, je z postavení erbovní figury jasné, že první orlice, která je čelem obrácena k českému lvu nemůže být orlicí říšskou, jak se mnozí historikové snaží dokázat, protože svým postavením je na místě podřízeném právě českému lvu. Z tradičního chápání důležitosti jednotlivých zemí Koruny české je tedy nanejvýš pravděpodobné, že erb s orlicí, která je čelem k českéhu lvu musí být orlicí moravskou. Další orlice mohou být těšínská či opolská, svídnická a vratislavská. Ostatní erby jsou obecně známé. Pokud připustíme dostavbu hradu resp. dovedení stavby do stádia obyvatelnosti, osazením erbovního vlysu na jeho vstupní věž do severního předdvoří pak musel být hrad dokončen krátce po roce 1400. Král Václav IV. byl totiž sesazen z německého trůnu v polovině roku 1400.
Na základě porovnání takřka shodného erbovního vlysu na Staroměstské mostní věži, který se dochoval i s původní polychromií můžeme konstatovat, že na Točníku byl vypuštěn erb římského krále a byl nahrazen jinou orlicí, snad Těšínskou či opolskou. Pak by správné pořadí jednotlivých erbů mělo být následující:
  1. král Český,
  2. markrabí Moravský,
  3. vévoda Lucemburský,
  4. kníže Svídnický,
  5. kníže Zhořelecký,
  6. kníže Vratislavský,
  7. markrabě Dolnolužický,
  8. kníže Těšínský, či Opolský,
  9. kníže Budyšínský,
  10. kníže Nisský.

1415–1517

Po upálení mistra Jana Husa, se Václav IV. na hradě již nezdržoval v takové míře jako předtím. Nechal si postavit Nový Hrádek u Kunratic a jeho poslední návštěva na Točníce je zaznamenána v září roku 1415.

Po smrti Václav IV. dne 16. srpna 1419 přechází hrad na jeho bratra Zikmunda. Ten odsud odváží již po čtyřech dnech většinu vybavení, stejně jako část státního pokladu.

Roku 1421 nechal Zikmund zastavit hrad Erkingerovi ze Seinsheimu, předkoviSchwarzenberků. Ten zasnoubil svého syna Heřmana s Eliškou, dcerou BedřichaKolowrata (7. července 1421). Heřmanovi bylo slíbeno velké věno a aby se smlouvě dostálo, nechal si Bedřich z Kolowrat dát hrady Žebrák a Točník přímo do zástavy jako záruku. Nakonec mu oba hrady zůstaly.

Roku 1425 (2. května) tu Kolowratové úspěšně přestáli třídenní obléhání hradu téměř osmitisícovou armádou husitů (cca 7000 pěších, 900 jízdních). Ti pak znechuceně odtáhli, vypálili nedaleká městečka Žebrák a Hořovice a táhli dál na Plzeň.

Roku 1427 byly hrady odevzdány na čas válečníkům Habartovi z Adlaru (Točník) a Hanušovi Kuplířovi ze Sulevic (Žebrák), kteří měli zlepšit obranyschopnost hradů. Od nich je opět přebírá Hanuš z Kolowrat.

Dne 7. července 1461 odkupuje hrady Jiří z Poděbrad a to z toho důvodu, aby nezůstaly v rukou pánů přísně katolických, postupuje jej svým čtyřem synům. Nakonec svěřuje Žebrák s Točníkem do rukou Bedřicha ze Šumburka, pána Pernštejnského (sice katolíkovi, ale věrnému svému králi).

Tocnik02

L .P. 1484 se oba hrady již nacházejí v rukou bohatého rodu Gutštejnů (Burjan z Gutštejna), nicméně jsou oba hrady zanedbávány. Po Burjanově smrti přechází hrady na jeho syna Kryštofa. Ten je ale roku 1509 odsouzen ke ztrátě cti, hrdla a majetku a hrady se stěhují do správy Vladislava Jagellovského. Jako hejtman je roku 1515 po osobní královské návštěvě na hradě ustanoven Jan Kozelka z Hřivic.

1517–1620

Po králově smrti je vyrovnáváním jeho dluhů přiřčen Točník Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu (1517). A po jeho smrti prodává roku 1522 hrad Ludvík Jagellovský Janovi z Vartemberkaz kostelecké větve, který na hradě provádí mnoho stavebních úprav.

Vartemberk však čím dál, tím častěji a raději přebývá na severu Čech a tak mění Točník 6. října 1534 za panství Rohozec (dnešní Hrubý Rohozec) s Volfem Krajířem z Krajkuna Bystřici, ten ho 21. listopadu 1534 přepisuje na Volfa mladšího Krajíře z Krajku. Krajířové pak hledají na obou hradech údajný zakopaný poklad a doslova demontují Žebrák. Po neúspěšných pokusech tak 31. října roku 1544 postupují hrady Janovi mladšímu z Valdštejna na Peruci.

Roku 1552 vyplácí Točník král Maxmilián II. a postupuje ho Janovi staršímu z Lobkowicza na Zbiroze. Lobkowiczové si prosazují (za 17.500 kop grošů) dědičné državy hradu (od 20. června 1567 Jan nejmladší z Lobkowicz) a provádí na něm renesanční úpravy. Po smrti Jana nejmladšího užívá hrady dcera Markéta. Po její smrti přebírá hrady Janův bratr Bohuslav Havel z Lobkowicz, hejtman Podbrdský a po něm dne 12. února 1593 Ladislav Starší z Lobkowicz. Ladislav dává hrady své manželce Magdaléně, hraběnce ze Salmu. (Od roku 1594 jsou Lobkowiczové uváděni jako dědiční držitelé.) Po vzpouře Jiříka Popela z Lobkowicz (do které byl zapleten i Ladislav) je většina Lobkowiczkého majetku zabavena a Točník s Žebrákem se dostávají zpět do vlastnictví Koruny české, císaři Rudolfu II. (roku 1595 vyplácí Magdalénu). Ten byl také poslední královskou návštěvou na hradě.

Hrad byl svěřen Janu Jindřichovi Prollhoferovi z Purkerstorfu a spravován je od této chvíle hejtmany na Zbiroze. Z Točníka se stává jedno ze státních vězení a až do roku 1865 je majetkem české komory. Sídlo správců bylo ovšem přesunuto na Zbiroh a Točník postupně zpustl a zchátral.

Roku 1674 na hradě již nikdo nebydlel, pouze hlídač.

Rok 1607 zaznamenává nového hejtmana Pavla Siglerovského a rok 1620 přivádí purkrabího Nykodéma Noryse z Liblína.

1620–1834

Zkázu Točníka znamenala třicetiletá válka a události, které jí předcházely. L. P. 1620, za dob hejtmana Jana Kolence z Kolna, vtrhlo na hrad císařské vojsko a ničilo. Definitivní rána hradu přišla 18. října 1639, kdy se na hrad uchýlilo místní obyvatelstvo. Roku 1640 měl být hrad vybaven děly k vojenským účelům (proti Švédům), nicméně k jejich užiti nikdy nedošlo.

Z roku 1681 pochází zpráva Bohuslava Balbína, že Točník je stále ještě obyvatelný. O osm let později se novým správcem panství stává Jan Vilém Nikodym Presl a roku 1705 je hrad zastaven nejvyššímu sudímu Karlovi Přehořovskému z Kvasejovic a na Konopišti. V letech 1710–1723 je Točník zastaven Adamovi z Lichtenštejna.

L. P. 1722 je většina hradu ještě pod střechou, ale již není obýván. V roce 1750 je zrušena i funkce místních hejtmanů a hrad spravují direktoři z Králova Dvora. Od roku 1834 spadají oba hrady do správy příbramského báňského úřadu.

1858–2014

V roce 1858 říšská rada schvaluje prodej panství Vincenci Kirchmayerovi a Samuelu Simundtovi, krakovským finančníkům, ovšem kvůli nesplnění dohodnutých závazků se hrady dočkávají nového majitele – roku 1864/5 je s panstvím kupuje za deset milionů zlatých průmyslník H. B. Strossberg zvaný „král železnic“. Ten je po hospodářských neúspěších prodává roku 1875 za 3 350 000 zlatých Colloredo-Mansfeldům.

Od Josefa Colloredo-Mansfelda odkupuje roku 1923 Klub Československých turistů Točník za 2 000,- Kčs a Žebrák za 8 000,- Kčs – k Žebráku náležely pivovarské sklepy. Klub zde provádí řadu zabezpečovacích prací, bohužel bez památkového dozoru: vyčištěny jsou sklepy, přízemí Královského paláce, studna a brutálním způsobem jsou vybetonovány podlahy obou paláců.

Roku 1945 se majitelem hradů stala Československá obec Sokolská.

Od roku 1953 vlastní oba hrady stát, který zde provedl některá statická zajištění.

Od roku 1994 spravovala oba hrady spolu s Křivoklátem, Krakovcem, rychtou Zbečno – tzv. Hamousovým statkem č.p. 22 a pivovarem v Točníku příspěvková organizace Ministerstva Kultury Státní hrady Křivoklátska.

Od 1. ledna 2001 spadly hrady pod Státní památkový ústav středních Čech se sídlem v Praze, od ledna 2003 pod Národní památkový ústav. Po reorganizaci Národního památkového ústavu 1. 1. 2013 spravuje hrad Točník a Žebrák NPÚ ÚPS PR – Národní památkový ústav, územní památková správa v Praze.

zdroj:
http://www.hrad-tocnik.cz/

Točník na starých pohlednicích

Řádové odznaky

Řádové odznaky

46319212539687573413
bílá točenice
10_Bodlak_950
Bodlák kadeřavý hojně kvetoucí ve druhé polovině měsíce srpna na svazích hradu Točník
cs0_3_big
Bodlák kadeřavý hojně kvetoucí ve druhé polovině měsíce srpna na svazích hradu Točník

10509342_659538954123677_411439838_o

179-lednacek_ricni
Lednáček – (symbolizující Kristovo Zmrtvýchvstání o Božím hodu velikonočním a také přesně určené datum Václavova rytířského pasování o velikonocích roku 1382 v Písku).
545442
Památným dnem řádu je 24.8 – symbolem tohoto svátku je Panna na lvu,neboť ve dnech 23.8/24.8 přechází Slunce z ekliptikálního znamení Lva do ekliptikálního znamení Panny.
415910-original1-hm65z
Památným dnem řádu je 24.8 – symbolem tohoto svátku je Panna na lvu,neboť ve dnech 23.8/24.8 přechází Slunce z ekliptikálního znamení Lva do ekliptikálního znamení Panny.
SFO39defa_Tocnik
hrad Točník
hor_71_int
Řádová svatyně – dnes pustý rozsáhlý sál (ve své době největší v Českém království) v Řádovém paláci královského hradu Točník.

Řádové akce

Řádové akce

Slovenská komenda

Dnes 06.05.2015 se v Kapli Povýšenia najsvätejšieho Kríža v Mariánke (nejstarším poutnickým místě v Uhersku) uskutečnilo posvátné svěcení řádových insignií pro členy slovenské komendy českého Rytířského rádu Točenice. Toto posvěcení vykonal tamější pan kaplan, ctihodný rytíř Řádu sv. Lazara Jeruzalémského, Magister Marek Ján Chryzostom Vadrna CCG, přičemž obřad posvěcení vedl v latinském jazyku. Tímto památným činem si vysloužil neskonalou vděčnost slovenské komendy a jejich prvních členů.

U obřadu byl přítomen Zemský komtur pro Slovenskou republiku Dušan Damián.

Fotografie z obřadu (Dušan Damián)

11248080_10205571517461674_1428189947453074655_n11218796_10205571518621703_5094943829946611386_n11206487_10205571518701705_3255705892807048828_o11187177_10205571519061714_9091129870083947954_o11179946_10205571517261669_4647492853976910269_n

11174628_10205571518581702_4911602755243745079_o
Zemský komtur Dušan Damián

11174337_10205571518781707_5011380905972629338_o11169746_10205571518981712_2381030498195461604_o10931081_10205571517381672_7135341446746464698_n

 

Držitelé řádu točenice

Biskup Jan Železný

29_Jan_XIDuchovního správce řádu.Jan řečený Železný, Jan Bucek z Prahy, Bucek Pražský. Biskup olomoucký a litomyšlský, pocházel z pražských měšťanských rodů Beneschauerů a Leitmeritzerů. Narodil se neznámo kdy Hánovi, pražskému staroměstskému radnímu a jeho choti Anežky Leitmeritzerové. Hána byl, stejně jako přední staroměstští měšťané a dvořané Václava IV. členem bratrstva obruče a kladiva, předchůdce řádu točenice. Kolem roku 1390 byl Jan ustanoven litomyšlským biskupem – jako mladík, a k tomu ještě bez příbuzenskými vztahy s vysokou šlechtou.
Jediný známý rukopis Jana řečeného Železného dnes najdeme v cisterciáckém klášteře v Stamsu – právě díky němu můžeme tvrdit, že biskup byl členem řádu točenice. Na titulní straně se nachází kresba insignie točenice, Jana adorujícího trpícího Krista, znak litomyšlského biskupství a znak samotného Jana. Rukopis obsahuje mariánské hymny a modlitby, Soliloquia, připisovaná tehdy sv. Augustinovi, a kázání sv. Bonaventury, tedy mystická a asketická díla, spojující objednatele kodexu s jeho předchůdcem na litomyšlském biskupském stolci Janem ze Středy.
janzeleznyVztahy církevních hodnostářů s králem Václavem IV. byly vrtkavé, což jen potvrzuje jeho rozpor s arcibiskupem Janem z Jenštejna, které vyvrcholilo, mimo jiné, umučením Jana z Pomuku, dnes řečeného Nepomuckého roku 1393
Již předtím došlo k sblížení litomyšlského biskupa s arcibiskupem, v roce 1395 se litomyšlský biskup stal členem panské jednoty, namířené proti králi, nadále se aktivně účastnil všech jejích jednání a roku 1396 se stal členem královské rady, která byla králi vnucena. Za druhého zajetí krále Václava IV. v letech 1402–1403 ho pak Zikmund Lucemburský jmenoval jedním ze zemských správců. Je zřejmé, že snad již od roku 1395 biskup vkládal své naděje v osobu Václavova mladšího bratra Zikmunda Lucemburského, předpokládaného budoucího dědice svatováclavské koruny, tehdy ještě pouhého uherského krále, jenž v létě roku 1400 dokonce po několik týdnů pobýval u něj v Litomyšli a jehož přívržencem biskup zůstal po celý svůj další život. Vztahy litomyšlského biskupa s Václavem IV., i když navenek korektní, zůstaly i nadále napjaté, jistě hlavně v důsledku králova laxního a po dlouhou dobu dokonce příchylného přístupu k šířící se viklefovské herezi.
Kategoricky proti viklefovskému hnutí, vedenému Husem, vystoupil biskup Jan v souvislosti se synodou českého duchovenstva, jež byla svolána na únor 1413 do Českého Brodu a jež měla vyřešit spory mezi katolickou a Husovou stranou. Synoda schválila memorandum teologické fakulty, jehož původci byli Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče a jež požadovalo naprostý rozchod s Viklefovými bludy, ale jak toto memorandum, tak i stanovisko Husovy strany bylo ještě posláno litomyšlskému biskupovi, který se synody nezúčastnil. Biskup obratem odpověděl – s memorandem vyslovil souhlas, přidal k němu ještě dalších pět bodů a poté v devíti bodech rozhodně zavrhl návrhy Husovy, vytýkaje přitom jejich původci, že lživě předstírá, jako by „jeho slova různic a rozkolu byla slovy evangelia a lásky“.
Husova strana se ovšem ve svém odboji proti Církvi opírala o světskou moc, tedy o krále Václava IV., jenž hned po synodě ustavil komisi, která měla za úkol spor mezi viklefisty a katolíky urovnat. Teologická fakulta předložila komisi nový návrh, rozhojněný ještě o podněty litomyšlského biskupa, ale komise, sestávající vesměs z duchovních blízkých královu dvoru a vyhrožující doktorům teologické fakulty královým hněvem, se pokusila přimět je k opuštění jejich námitek proti viklefovskému učení. Historik Jan Evangelista Sedlák to rozhořčeně komentuje: „Nelze se dosti vynadiviti, k jak nedůstojným krokům se tu snížili hodnostáři církevní. Straníce předem Husovi, hledí stůj co stůj vymoci od doktorů prohlášení, že jsou s Husovou stranou svorni ve víře. Úskok, lstná formule, naléhání, křik a hrozby – vše jest jim dobré k tomu cíli. Dvorní klerus!“
Skutečnost, že litomyšlský biskup byl již v této době uznáván doma i v zahraničí za čelnou postavu protihusovského odporu, dokládá i to, že 30. dubna 1414 právě jemu papež Jan XXIII. adresoval list, v němž mu přikázal, aby napomenul pražského arcibiskupa Konráda z Vechty, administrátora olomouckého biskupství Václava Králíka z Buřenic a inkvizitora Mikuláše za to, že nedostatečně vystupují proti šíření viklefovských bludů; v případě další nečinnosti Jan XXIII. pohrozil ustanovením nového inkvizitora. Asi na zakročení litomyšlského biskupa musel poté Hus po svátku Božího těla opustit Prahu. Biskup Jan byl také pověřen vynesením trestů za násilnosti proti katolickému duchovenstvu, ke kterým již tehdy v Čechách (byť ne v jeho diecézi) v důsledku Husovy kazatelské činnosti docházelo – podle dvou papežských bul z 22. září 1414 měl vyhlásit interdikt nad Klatovy a Žatcem za to, že v Klatovech dali 2. října 1412 za hlaholu zvonů utopit nevinného dominikánského kněze Jana Malíka, zatímco v Žatci (na Žatecku tehdy Hus zřejmě pobýval) byl ve stejném čase jeden klerik upálen a jeden kněz s dalším klerikem byli utopeni v Ohři.
Kostnický koncil byl slavnostně zahájen 5. listopadu 1414, biskup Jan na něj však zřejmě dorazil až později; poprvé je tu zmíněn k 7. dubnu 1415.
Z biskupovy činnosti na koncilu nejvíce víme o jeho vystoupení v souvislosti s otázkou přijímání laiků pod obojí způsobou, která se však začala na koncilu projednávat poměrně pozdě, až v květnu 1415. Oprávněně si tedy Jan Sedlák stěžuje: „Jak neprozíravé a liknavé byly katolické kruhy v Čechách, že nepodaly sněmu hned důkladné zprávy o zaváděné novotě!“ Byl to však zřejmě biskup Jan, který mezi prvními zpravil koncil o této novince, jež se v Čechách rozmáhala – biskup v odpovědi potvrdil fakta o této nové svévoli v Čechách a o znesvěcování Nejsvětější Svátosti, ke kterému v souvislosti s tím dochází, a ve zjevné narážce na stěžující si Husovy stoupence rozhodně odsoudil ty, „kdož brání vyčistiti bludy napřed uvedené a četné jiné, skrze viklefovce v tom království a jinde rozsévané, a kdož učitele oněch bludů chrání, podporují a brání“.
Biskupova odpověď Husovy příznivce mezi českou šlechtou velmi rozzlobila; odpověděli proto dalším listem, plným urážek, v němž o biskupovi, jímž opovrhovali pro jeho měšťanský původ, povýšeně sdělovali, že dobře vědí, „kdo a jaký jest a kdo byli jeho předkové“, a že jim není nic známo o nějakých jejich zásluhách.
Koncil nakonec 15. června 1415 přijímání laiků pod obojí způsobou zakázal; oceněním zásluh biskupa Jana byla skutečnost, že slavnou mši svatou v kostnické katedrále, která předcházela promulgaci tohoto dekretu, sloužil právě on.

Proti husitským vojskům nebojoval jen slovem, ale i zbraní. Jan byl totiž také vojákem, obklopen svými žoldnéři a many, odtud přídomek Železný. Celý život zasvětil boji proti šířící se herezi, za což musel dokonce uprchnout do uherského exilu. Zikmund mu nabídl působení v prázdném vácovském biskupství, což přijal a zažádal papeže o dispenzaci. Zatím ale biskup 9. října 1430 zemřel v Ostřihomi, kde pobýval. Byl pohřben v nynějším františkánském kostele ve Vácu.

12357088_10205129484460011_2961402456605524892_o
Na úvodním listě vidíme v iniciále klečící postavu donátora před Kristem Trpitelem, po pravé straně pod sebou dva erby identifikující kodex jako knihu biskupa Jana Železného, nahoře erb biskupství litomyšlského – v černém poli zlatý heroldský kříž a pod ním rodový či osobní erb biskupa – štít polcený černo-stříbrně s modrým břevnem. Pod textem vpravo dole je namalována točenice s vloženým jednohlavým orlem, symbol biskupova úřadu v Řádu českého krále zv. Točenice.

(citace TeDeum)

Čeněk z Vartenberka

Šlechtic Čeněk z Vartenberka byl významnou osobností husitské revoluce a zároveň vysokým hodnostářem Království českého.
Funkci nejvyššího číšníka zastával v letech 1408-1414
a nejvyššího purkrabího v letech 1414-1420, byl
ale také poručníkem Oldřicha z Rožmberka v letech 1413-1420

Wappen_der_Grafen_von_Wartenberg Warttenberg_CoA

Konrád Krajíř z Krajku

Nejvyšší hofmistr,oblíbenec a dvořan Václava IV.

Starý panský rod pocházející z Kraňska a k nám se dostali koncem 14. století a úplně tu zdomácněli.

Jednoduchý erb je pokosem rozdělený na červenou a bílou polovinu.
Předkové rodu vlastnili Grafenstein v Korutanech a statky v Kraňsku, např. Bled.
V Čechách se první připomíná Konrád, který se do země dostal jako dvořan Václava IV. A získal tu v roce 1381 hrad Landštejn a panství Bystřici. Zastával úřad nejvyššího hofmistra.
Lipold sídlící na Landštejně bojoval urputně s husity, kteří mu roku 1420 vypálili Bystřici.
Později Krajířové přikoupili Dačice a Bílkov. Členové rodu sloužili jako zemští hejtmané v Čechách i Korutanech a koncem 15. století se rozdělili do dvou větví: bystřické a boleslavské.
Z první katolické větve zastával důležité úřady za Ferdinanda I.Volfgang
, nejprve hejtman bechyňského kraje, potom v letech 1537 – 42 nejvyšší kancléř a dalších dvanáct let nejvyšší purkrabí. Sídlil na Landštejně, Bystřici a Dačicích.
Druhá větev se naopak přiklonila k české reformaci a podporovala jednotu bratrskou.
Johanka zdědila Mladou Boleslav, Brandýs, Hrubý Rohozec a Michalovce (celé jmění této větve). Z Mladé Boleslavi učinila potom jedno z center jednoty bratrské. Také syn jejího bratra Konráda Arnošt, veřejně přestoupil na bratrskou víru, podporoval jednotu, ale přišel o velkou část majetku po potlačení stavovského odboje v roce 1547.
Obě větvě vymřely koncem 16. století.
Krajířové z Krajku byli spojeni příbuzenskými svazky s Žerotíny, Tovačovskými z Cimburka, Šelmberky, Švihovskými z Rýzmberka, Beřkovskými z Boskovic ad.
z_krajku COA_Kraigga

Těšínská knížata

COA_fo_Duchy_of_AuschwitzPřemek,Přemysl a Bolek pocházeli z dynastie slezských Piastovců.K přijetí do řádu došlo 28.února 1407.

Cieszyn_Piast_dynasty_COAcitace:
V předtuše závěru života a s ohledem na vraždu svého nejstaršího syna rozhodl se Přemek definitivně
zajistit zbývajícího dědice, mladšího spoluvládce Bolka. Z kraje února 1407 se oba těšínští
vévodové vydali na cestu do Prahy. Přemek Nošák z důvodu postupující nemoci a pokročilého stáří zde
požádal českého panovníka o zproštění lenních povinností. Při té příležitosti 22. února Václav IV.
potvrdil držbu Osvětimska a udělil ho Přemkovi v léno. Během několikadenního pražského pobytu
bylo důležitým úkolem staršího těšínského vévody především zajistit svému synovi odpovídající místo
na dvoře českého panovníka a formálně předat své dědictvím. K této slavnostní chvíli došlo 28.
února 1407, kdy byl Bolek českým králem Václavem IV. přijat a zahrnut do jeho dvorské společnosti
(zvané Točenice). Také od panovníka přijal v léno rodové těšínské panství a složil přísahu
věrnosti. Stárnoucí těšínský vévoda mohl z Prahy odjíždět s plnou satisfakcí.

Čúch (Čouch) ze Zásady

cuch_ze_zasadyČeský vladycký rod, jehož předkem byl Petr, který žil v časech panování Karla IV., měl několik synů, z nichž všichni měli jméno Jan. Jan Ocas byl roku 1390 staroměstským rychtářem. Jeho bratry byli Jan Lyšec, Jan Kozel, Jan Kyjata, hofmistr královny Žofie a Jan Čouch, maršálek krále Václava IV. (Johannes dictus Czuch marschalcus d. regis), který držel roku 1400 Lobkovice a roku 1408 koupil hrad Návarov, jehož panství spojil s nedalekým rodovým statkem Zásadou. Téhož roku se po něm dokonce psal (Johannes de Nawarow).
Na svém štítě nosili Čúchové ze Zásady vždy sedícího stříbrného psa se zlatým obojkem kolem krku hledícího vpravo.

Gian Galeazza Viscontiho

Vilém Zajíc z Valdeku

ajícové byl významný český šlechtický rod, který zejména v 14. a 15. století zastával významné funkce. Byli větví rodu Buziců, jejichž praotcem měl být Bivoj, nicméně první zmínka o nich pochází z Dalimilovy kroniky, ve které se píše o jistém Jetříšku Buzici († 1110). Od Buziců přejali kančí hlavu v erbu. Jejich hlavním sídlem se ve 15. století stal hrad Hazmburk. Od té doby si říkali Zajícové z Hazmburka.

12342632_10205129485980049_3231589054335472114_n

12359824_10205129485420035_5626424173035229714_n

Mikuláš II. Gorjanský

Mikuláš Garaj jej získal za pomoc při osvobození krále Zikmunda.

Mikuláš II. Gorjanský - s vyobrazením řádu

Anna Lucemburská – anglická královna

 

Alžběta Lucemburská

 

Bohuš z Bystřice,Holík z Drachkova, Odolen z Drachkova

730px-Benesov_CoA_CZ.svg

Člen Panské jednoty a Bratrstva obruče a kladiva (1382), Bohuše z Drachkova – nejvyšší komorník hradu Točník a strážce části královského pokladu (1409), Hrdibor z Drachkova, který vedl velký soudní spor se Sternbergy (1401) a další členové tohoto rodu. Páni z Drachkova se poté usadili na Korkyni a potomci Hrdibora se psali jako Korkyňové z Drachkova. Dále se vyskytují Steblencové z Drachkova.
V erbu měl tento rod zlatou osmicípou hvězdu v modrém poli, v klenotu čápa.

Konrád z Vechty

COA_archbishop_DE_Vechta_Konrad

Konrád z Vechty (asi 1364 – 26. prosinec 1431Helfenburk u Úštěka) se narodil v měšťanské rodině ve vestfálském hrabství Vechta. Stal se knězem a protože byl schopný finančník, dostal se do služeb krále Václava IV. V letech 13981400 byl členem královské rady.

Roku 1401 se stal na přímluvu Václava IV. biskupem v dolnosaském Verdenu, ale biskupem nebyl potvrzen. Proto byl jmenován mincmistrem království českého, pak zemským podkomořím. V roce 1408 se dostal naolomoucký biskupský stolec jako Konrád II. V roce 1412 se stal administrátorem pražské arcidiecéze a 10. února 1413 byl papežem potvrzen jako metropolita pražský.

Roku 1416 se kostnický koncil zamýšlel, že jej povede k zodpovědnosti za nečinnost v souvislosti se situací v Čechách. Pražské arcibiskupství zápasilo s hospodářskými těžkostmi a Konrád byl nucen prodat řadu majetků. Po smrti krále Václava IV. korunoval Zikmunda Lucemburského českým králem. Ke králi však nepřimknul a 21. dubna 1421 se veřejně přihlásil ke Čtyřem artikulům pražským. Poslušnost mu odřekl olomoucký biskup Jan XII. Železný i litomyšlský biskup Aleš z Březí a arcibiskup Konrád byl dán papežem do klatby. Zřekla se ho svatovítská kapitula i všechno kněžstvo věrné církvi. V letech 14231425 zastupoval stranu podobojí při jednání s katolíky. V závěru svého života lavíroval mezi husity a katolíky. Dne 21. prosince 1425 byl papežem s konečnou platností zbaven úřadu. Odebral se nejprve do Roudnice nad Labem a potom na hrad Helfenburk (u Úštěkaokr. Litoměřice), kde 26. prosince 1431 zemřel. Byl pohřben patrně v tamější hradní kapli.

zdroj:wikipedie.cz

Václav Králík z Buřenic

vaclavkralikburenic1Václav Gerardův z Buřenic, zvaný Králík (Regulus; kolem 1345 – 12. září 1416) byl významný český prelát a donátor umění, 28. olomoucký biskup v letech 1413 – 1416.

Ješek z Drslavici

drslaviciJeden z Ješků byl od roku 1382 členem „Bratrstva kladiva“ v Praze („Bratrstvo se znamením obruče a kladivem uprostřed visícím“ – viz Alois Jirásek: „Mezi proudy“ díl I., „Dvojí dvůr“ strana 181-182, vydání z roku 1949). Ješek byl zřejmě dosti majetný, neboť bratrstvo mělo pouze 40 členů a členství bylo finančně náročné.

Drslavici či Drslavicové byli velmi starý český šlechtický rod, jenž měl ve 12. až 13. století v držení rozsáhlé majetky v západních a jihozápadních Čechách. Rod vymřel počátkem 15. století. Od Drslaviců odvozovali svůj původ Černínové z Chudenic. Častěji než jméno „Drslav“ (např. Drzlau) se vyskytuje celé jméno s významem „Držislav“ (např. Drisizlau u nás již roku 1062 a v Chorvatsku Dirzislaus již v 10. století) a je obdobou složených jmen jako je například Držikraj (Drisikray) či Držimír (Drisimir) z Kosmovy kroniky.

V čele Drslaviců bývali od 2. poloviny 13. století pánové z Risenberka/Rýzmberka a mezi těmito pošlost skalská, která po svém sídle Švihově Švihovskými z Risenberka se nazývala a r. 1720 vymřela po meči. Vedle Švihovských proslula dolanská větev a vydala ze sebe haluze Výrků z Risenberka, kteří ve XIV. stol. z Výrova se psali, a vladyků ze Svrčovce a z Bystřice. Severně od Švihova na Vřeskovicích se usadili vladykové ze Vřeskovic erbu Risenberského, jejichž nejstarší předek Ota ze Vřeskovic odjinud z Biřkova se připomíná r.1339; ratolestí Vřeskovských byli vladykové ze Schonangeru, mezi nimiž se proslavil Racek ze Schonangeru jakožto válečník proti pohanským Litvanům roku 1385 a na hranicích Chorvatska u Dunaje roku 1392Přeštice smrtí Svatobora z Přeštic dostaly se z držav Drslaviců před r. 1238 maltézskému řáduSkočice, Poříčí, Jinín a Roupov drželi tři bratři Jaroslav, Drslav a Ota v létech 13201339, ale již v druhé polovici 14. století vladykové z Roupova jiného erbu než Risenberského se rozrodili v těch místech. V jiných stranách z kmene Drslaviců vyrostly haluze pánů z Kánic, vladyk z Malešic u Plzně (Dorota z M. l. 1432) a Ulických z Ulic, kteří černé pruhy na zlatém‘ štítě měli a hejtmanem křivoklátským Václavem Uličkou z Ulic brzo po r. 1576 vymřeli, Poláků ze Sulislavi a Mnichů z Blahoust u Stříbra. Vladykové Sulkové a Stachové z Hrádku byli kolem Strážova usedlí a vymřeli v 16. století.

zdroj:wikipedie

Arnošt Habsburský (1377–1424)

Arnošt Habsburský zvaný Železný (1377, Bruck an der Mur – 10. června 1424, tamtéž) byl rakouský vévoda, od roku 1406 vévoda korutanský, štýrský, kraňský a od roku 1414 arcivévoda rakouský.

Narodil se jako třetí syn Leopolda III. a Viridis Visconti, dcery milánského vévody Bernaba Viscontiho. V letech 1386–1395 byl jeho poručníkem strýc Albrecht III. Habsburský.

Pohřben s insignií řádu.

fuoza0
Arnošt Habsburský zvaný Železný s točenicí kolem pasu.
pozůstatek řádového roucha v kterém byl pohřben
pozůstatek řádového roucha v kterém byl pohřben

 

Filip III. Dobrý

640px-Philip_the_good

Filip III. Dobrý (31. července 1396, Dijon – 15. června 1467, Bruggy) byl burgundským, brabantským a lucemburským vévodou, hrabětem flanderským, burgundským, holandským i zeelandským a zakladatelem Řádu zlatého rouna. Pocházel z mladší větve rodu Valois.

Diego de La Valera

Per Tafura

Petr IV. z Rožmberka

12373376_10205129486020050_8038858664117735809_n
Znak města Český Krumlov s točenicí

Oldřich II. z Rožmberka

(asi 1403 – 1462) šlechtic

Oldřich II. z Rožmberka Syn Jindřicha z Rožmberka a Elišky z Kravař byl již od mládí veden k myšlenkám husitství. V roce 1420 však již zcela rozhodně hájil zájmy katolické šlechty a Zikmunda Lucemburského. Strach ze sílícího vlivu husitů na jihu Čech jej vedl v roce 1420 k neúspěšnému obléhání Tábora. Tím se stal rozhodným zastáncem katolíků a odpůrcem husitů. Po husitských válkách se postavil do čela katolické Strakonické jednoty a stal se tak silným protikandidátem budoucího českého krále Jiřího z Poděbrad. Svůj politický vliv se snažil „vylepšit“ paděláním královských listin. Zbytek života strávil v ústraní na hradě Dívčí Kámen a v Českém Krumlově. Jeho dcerou byla Perchta z Rožmberka, která bývá tradičně ztotožňována s rožmberskou „Bílou paní“.7475

Stopy řádu v historii

Wien, Österreichische Nationalbibliothek Codex 2352, folio 34r (circa 1392)
Wien, Österreichische Nationalbibliothek
Codex 2352, folio 34r
(circa 1392)
Koncem roku 1480 získalo poddanské město Český Krumlov potvrzení, že může užívat erb. Není jasné, jak erb vypadal, zda tak jako na pečeti z poloviny 15. století nebo jako vyobrazení v knize opisů privilegií z roku 1593, kde je ve štítě nad městskou hradbou rožmberská růže ovinutá stříbrnou točenicí. Zde se dostáváme k problému jak tuto točenici v erbu poddanského města vysvětlit. Nabízí se tvrzení, že některý z Rožmberků žijících v druhé polovině 15. století byl členem řádu a tuto poctu nechal vtělit i do erbu svého sídelního města. Druhá možnost nabízí variantu, že točenice je symbolem panovníka, ale pak nelze vysvětlit absenci jiného královského symbolu, např. lva, nebo monogramu apod.
Koncem roku 1480 získalo poddanské město Český Krumlov potvrzení, že může užívat erb. Není jasné, jak erb vypadal, zda tak jako na pečeti z poloviny 15. století nebo jako vyobrazení v knize opisů privilegií z roku 1593, kde je ve štítě nad městskou hradbou rožmberská růže ovinutá stříbrnou točenicí.
Zde se dostáváme k problému jak tuto točenici v erbu poddanského města vysvětlit. Nabízí se tvrzení, že některý z Rožmberků žijících v druhé polovině 15. století byl členem řádu a tuto poctu nechal vtělit i do erbu svého sídelního města. Druhá možnost nabízí variantu, že točenice je symbolem panovníka, ale pak nelze vysvětlit absenci jiného královského symbolu, např. lva, nebo monogramu apod.

bez-nazvu

4011935-2
Řádový rytíř po reorganizaci řádu.
14479581_10207267748835284_3898740009422572192_n
Řádová insignie po reorganizaci řádu
tocenice
Řádový rytíř s točenicí pod kolenem (Kaple sv. Václava)
Nejvýznamnějším členem rodu na přelomu 15. a 16. století byl bezesporu Petr IV. z Rožmberka, zemský hejtman, za jehož vlády bylo roku 1500 potvrzeno Vladislavským zřízením zemským výsadní postavení rodu Rožmberků mezi českou šlechtou. Rovněž je možno spekulovat o Oldřichovi II. z Rožmberka, dědovi předešlého, který byl též rytířem Dračího řádu krále Zikmunda. A protože i Vilém Zajíc byl členem Dračího řádu není od věci domnívat se, že i Oldřich z Rožmberka mohl být jeho řádový spolubratr. Kromě těchto dvou významných českých pánů konce 14. a počátku 15. století byli členy Dračího řádu i další příslušníci českého panstva, např. Puota von Eulenburg (Půta z Ilburka, loketský hradní kapitán, purkrabí a zástavní pán), Hinko von Rotenberg, Johann von Duba (Jan z Dubé) a Alsso von Sternberg (Aleš Holický ze Šterneberka). Ve státním okresním archivu v České Lípě je pod číslem 20293 (41/351) uložena pečeť hejtmana Konráda Kvala, která je datována do roku 1410 a je značně poškozená. Na pečeti je gotický štít s křídlem a okolo něj je něco co by mohlo připomínat značně neumělou točenici.
Nejvýznamnějším členem rodu na přelomu 15. a 16. století byl bezesporu Petr IV. z Rožmberka, zemský hejtman, za jehož vlády bylo roku 1500 potvrzeno Vladislavským zřízením zemským výsadní postavení rodu Rožmberků mezi českou šlechtou.
Rovněž je možno spekulovat o Oldřichovi II. z Rožmberka, dědovi předešlého, který byl též rytířem Dračího řádu krále Zikmunda. A protože i Vilém Zajíc byl členem Dračího řádu není od věci domnívat se, že i Oldřich z Rožmberka mohl být jeho řádový spolubratr.
Kromě těchto dvou významných českých pánů konce 14. a počátku 15. století byli členy Dračího řádu i další příslušníci českého panstva, např. Puota von Eulenburg (Půta z Ilburka, loketský hradní kapitán, purkrabí a zástavní pán), Hinko von Rotenberg, Johann von Duba (Jan z Dubé) a Alsso von Sternberg (Aleš Holický ze Šterneberka).
Ve státním okresním archivu v České Lípě je pod číslem 20293 (41/351) uložena pečeť hejtmana Konráda Kvala, která je datována do roku 1410 a je značně poškozená. Na pečeti je gotický štít s křídlem a okolo něj je něco co by mohlo připomínat značně neumělou točenici.
Pečeť Viléma Zajíce z Házmburka.
Pečeť Viléma Zajíce z Házmburka.
Na pečeti, kterou Vilém Zajíc užíval pravděpodobně po roce 1400, vidíme jak rytíř Řádu českého krále zv. Točenice svůj čtvrcený štít s kančími hlavami a zajíci obkroužil točenicí stejně jako to dělají v Anglii posledních cca 550 let rytíři Řádu Podvazku.
Na pečeti, kterou Vilém Zajíc užíval pravděpodobně po roce 1400, vidíme jak rytíř Řádu českého krále zv. Točenice svůj čtvrcený štít s kančími hlavami a zajíci obkroužil točenicí stejně jako to dělají v Anglii posledních cca 550 let rytíři Řádu Podvazku.
V roce 1395 Gian Galeazzo Visconti získal od římského krále Václava IV. titul vévody Milánského, s touto poctou souviselo i udělení řádu Točenice, který je vyobrazen na některých erbech souvisejících s rodinou Visconto a Sforza.
V roce 1395 Gian Galeazzo Visconti získal od římského krále Václava IV. titul vévody Milánského, s touto poctou souviselo i udělení řádu Točenice, který je vyobrazen na některých erbech souvisejících s rodinou Visconto a Sforza.
rakouský vévoda resp. arcivévoda Ernst zv. Železný, pocházející z mladší štýrské větve habsburského rodu má své pohřební roucho (kolem roku 1420, +1424) pokryto vyšitými symboly řádu točenice stejnými jaké užíval král Václav IV.
rakouský vévoda resp. arcivévoda Ernst zv. Železný, pocházející z mladší štýrské větve habsburského rodu má své pohřební roucho (kolem roku 1420, +1424) pokryto vyšitými symboly řádu točenice stejnými jaké užíval král Václav IV.
v milánské knihovně Biblioteca Trivulziana je uložen rukopis Codex č. 1390 na jehož 2 a 3 tabuli jsou vyobrazeny erby a řády patřící členům rodu Visconti a Sforza, třetí obrázek na tabuli 3 představuje červený štít se stříbrnou točenicí a je indentifikován jako císařský klenot (Imperialis diuixia ...), který získal poslední milánský vévoda z rodu Visconti Filippo Maria I. (+1447)
v milánské knihovně Biblioteca Trivulziana je uložen rukopis Codex č. 1390 na jehož 2 a 3 tabuli jsou vyobrazeny erby a řády patřící členům rodu Visconti a Sforza, třetí obrázek na tabuli 3 představuje červený štít se stříbrnou točenicí a je indentifikován jako císařský klenot (Imperialis diuixia …), který získal poslední milánský vévoda z rodu Visconti Filippo Maria I. (+1447)
Každý rytířský řád musí mít svého duchovního správce, který se staral o náboženské vyžití jednotlivých členů a vedl slavnosti při každoročních zasedáních řádové kapituly. U Řádu Podvazku je pověřen duchovní správou řádový prelát biskup z Winchesteru jemuž jsou k ruce další duchovní.
Každý rytířský řád musí mít svého duchovního správce, který se staral o náboženské vyžití jednotlivých členů a vedl slavnosti při každoročních zasedáních řádové kapituly. U Řádu Podvazku je pověřen duchovní správou řádový prelát biskup z Winchesteru jemuž jsou k ruce další duchovní. Řád českého krále zv. Točenice měl rovněž obdobného úředníka neboť rukopis, dnes uložený ve Stamsu, má v borduře prvního folia symbol točenice a patřil litomyšlskému biskupovi Janu Železnému, členovi královské rady. Na úvodním listě vidíme v iniciále klečící postavu donátora před Kristem Trpitelem, po pravé straně pod sebou dva erby identifikující kodex jako knihu biskupa Jana Železného, nahoře erb biskupství litomyšlského – v černém poli zlatý heroldský kříž a pod ním rodový či osobní erb biskupa – štít polcený černo-stříbrně s modrým břevnem. Pod textem vpravo dole je namalována točenice s vloženým jednohlavým orlem, symbol biskupova úřadu v Řádu českého krále zv. Točenice.
104b61fa3d_101918670_o2
Deska z Novoměstské radnice.
Bible Václava IV., detail iluminace. Vytvořena mezi roky 1390–1400
Bible Václava IV., detail iluminace. Vytvořena mezi roky 1390–1400
Bible Václava IV., detail iluminace. Vytvořena mezi roky 1390–1400
Bible Václava IV., detail iluminace. Vytvořena mezi roky 1390–1400
Bible Václava IV., detail iluminace s královskou a císařskou tematikou. Vytvořena mezi roky 1390–1400
Bible Václava IV., detail iluminace s královskou a císařskou tematikou. Vytvořena mezi roky 1390–1400
symbol řádu
symbol řádu

lednacek

90675957304310521954

1148761_849439811754563_4941527227611057247_n (1)
Stan římského krále Václava IV. v rukopise Bellifortis Konráda Kyesera, fol. 85r.
10298115_652431261501113_3337183429518860114_o
kaple sv. Václava v pražské katedrále (západní stěna). Zde pod znaky kurfiřtů vidíme skupinu osob z nichž dvě jsou oblečeny v červeném oděvu a mají na pravé noze, těsně pod kolenem uvázánu točenici
kaple sv. Václava v pražské katedrále (západní stěna). Zde pod znaky kurfiřtů vidíme skupinu osob z nichž dvě jsou oblečeny v červeném oděvu a mají na pravé noze, těsně pod kolenem uvázánu točenici
kaple sv. Václava v pražské katedrále (západní stěna). Zde pod znaky kurfiřtů vidíme skupinu osob z nichž dvě jsou oblečeny v červeném oděvu a mají na pravé noze, těsně pod kolenem uvázánu točenici
10374972_652431331501106_1340702110619535430_n
kaple sv. Václava v pražské katedrále (západní stěna). Zde pod znaky kurfiřtů vidíme skupinu osob z nichž dvě jsou oblečeny v červeném oděvu a mají na pravé noze, těsně pod kolenem uvázánu točenici
kaple sv. Václava v pražské katedrále (západní stěna). Zde pod znaky kurfiřtů vidíme skupinu osob z nichž dvě jsou oblečeny v červeném oděvu a mají na pravé noze, těsně pod kolenem uvázánu točenici
kaple sv. Václava v pražské katedrále (západní stěna). Zde pod znaky kurfiřtů vidíme skupinu osob z nichž dvě jsou oblečeny v červeném oděvu a mají na pravé noze, těsně pod kolenem uvázánu točenici

 

kaple sv. Václava v pražské katedrále (západní stěna). Zde pod znaky kurfiřtů vidíme skupinu osob z nichž dvě jsou oblečeny v červeném oděvu a mají na pravé noze, těsně pod kolenem uvázánu točenici
kaple sv. Václava v pražské katedrále (západní stěna). Zde pod znaky kurfiřtů vidíme skupinu osob z nichž dvě jsou oblečeny v červeném oděvu a mají na pravé noze, těsně pod kolenem uvázánu točenici

 

10384063_855921571106387_3282947358721585568_n
Miniatura modlitební knížky Ladislava Pohrobka s točenicí a iniciálou.
1400774_855923067772904_2867129199541965391_o
Miniatura modlitební knížky Ladislava Pohrobka s točenicí a iniciálou.

he10

zdroj:/ http://heraldikaerby.blog.cz/1510

Velmistři řádu

Václav IV.

vaclav-IV-malba

 zakladatel řádu,první velmistr.Václav IV. (26. února 1361, Norimberk – 16. srpna 1419, Nový hrad u Kunratic) byl syn a dědic Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické, český král (1378-1419), v letech 1376–1400 byl i římský král.

Český a německý král Václav IV. se narodil 26.2.1361 v Norimberku, jako netrpělivě očekávaný dědic trůnu, ve třetím manželství Karla IV. s Annou Svídnickou. Patřil do dynastie Lucemburků.

Václav měl jako budoucí panovník veškerou péči a podporu svého otce Karla IV. Tato péče ještě více vzrostla po smrti matky v roce 1362.

Královým cílem bylo předat synovi český trůn.15. června 1363 nechal Karel ,teprve dvouletého Václava korunovat Arnoštem z Pardubic, na českého krále. Arnošt se staral o Václavovo vzdělání a výchovu do doby, než tuto zodpovědnost převzal Jan Očko z Vlašimi, který ho naučil politice.

Díky až přehnané péči se z Václava sice stal vzdělaný muž, ale byl nerozhodný, nesamostatný a závislý na druhých. Václav později nedokázal sám vládnout, museli mu pomáhat rádcové. Jejich pomoc však byla sporná. Dokonce i sňatek ještě nedospělému Václavovi domluvil jeho otec a to s Johankou Bavorskou, 29.9.1370.

Další Karlovou snahou bylo získat pro Václava také korunu německou. Musel tomu obětovat mnoho diplomatických jednání a nemalé finance.10. června 1376 byl Václav zvolen německým králem a 6. července korunován. Stát se římským císařem, tak jako jeho otec, se mu však nikdy nepodařilo.

Po smrti Karla 29.11.1378, začal zemi vládnout Václav. Snažil se a zpočátku se mu dařilo. V rodině však příliš podpory neměl. Alžběta Pomořanská se věnovala především Václavovým bratrům Zikmundovi a Janovi.

Vyšší šlechta se začala proti Václavovi stavět , především pro jeho časté zábavy, pitky a nespořádaný život, které ho sváděly od jeho vladařských povinností. Také s pražským arcibiskupem měl Václav neustálé spory vedoucí k jejich nepřátelství. Aby se vyhnul zodpovědnosti a případným konfliktům, zdržoval se Václav pouze v pro něho klidném Českém království a na důležitá jednání v říši, posílal zástupce. To ale vedlo ke spojení vyšší šlechty s moravským markrabětem Joštem a ti zaútočili na krále. Když Václav cestoval z Žebráka do Prahy, byl zajat za nepořádek v zemi a říši, za opomíjené nároky panstva a za protekci králových oblíbenců. Díky svému bratrovi byl Václav osvobozen, ale konflikty pokračovaly. Byl donucen 19. března 1396 podepsat podmínky, které mu předložila panská koalice. Tímto došlo k vítězství panstva nad králem.

Václav se ale znovu dostal do zajetí / 1402 – 1403/, za kterým stál Zikmund. Ten usiloval o českou korunu. Znovu byly králi předloženy stížnosti na jeho nedůslednost v řešení problémů říše a církevní politiky a za jeho postoj k bratrovi Zikmundovi Lucemburskému.

V srpnu 1400 bylo rozhodnuto o sesazení Václava IV. z německého trůnu, z důvodu jeho nepotřebnosti, nečinnosti a nedbalosti.

Na jeho místo nastoupil Ruprecht lll. Faltský. Ani jemu se však nepodařilo dostat říši z problémů a tak koncil v roce 1409 dosadil Václava znovu na německý trůn. Jeho panování přerušilo husitské hnutí.

Hus měl v počátku Václavovu podporu, ale kritika prodeje odpustků, je odcizila. Václav se stále více stahoval do ústraní a po správě o první pražské defenestraci ho postihl srdeční záchvat, který zapříčinil 16.8.1419 , jeho smrt.

Jeho žena Žofie ho nechala pohřbít na Zbraslavi. V době husitských válek byl ale klášter zničen a Václavovo tělo vytaženo z hrobu. Až v roce 1424 byly jeho ostatky uloženy v hrobce českých králů, vedle otce Karla IV.

cech3Václav IV. nebyl příliš dobrým panovníkem. Za jeho vlády došlo k boji šlechty proti jeho osobě. Tím byla velmi oslabena panovnická moc a šlechta se dostala k vládě nad zemí. Rozsáhlé části země ovládaly jednotlivé rody / např. Rožmberkové jižní Čechy/.Poddaní byli vystaveni domácím válkám, které pustošily zemi. Tovaryši a učni pracovali za stále horších podmínek. Jejich naděje na založení vlastní dílny byla mizivá. Za vlády Václava IV. došlo k české ekonomické stagnaci a krizi v sociální oblasti. Mezi vyšší a nižší šlechtou vznikl velký rozdíl.

 

 

Zikmund Lucemburský

640px-Albrecht_Dürer_08210624707_840440942654450_7708058465831557595_n

 

lucemburk4Zikmund Lucemburský (14. února 1368 Norimberk – 9. prosince 1437 Znojmo) byl syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, braniborský markrabě (od roku 1373), uherský král (od 31. března 1387), římský král (zvolen roku 1410 a znovu 21. července 1411, korunován 8. listopadu 1414), slezský vévoda a lužický markrabě (od 1419), moravský markrabě (1419-1423), český král (korunován 28. července 1420, vládl v letech1436–1437), lombardský král (25. listopadu 1431) a římský císař (31. května 1433).

Zikmund Lucemburský zv. šelma ryšavá vládl 1410 -1437, císař od roku 1433. Pochází z dynastie Lucemburků.

Český, uherský a římský císař Zikmund Lucemburský se narodil v roce 1368 jako syn Karla IV.

V roce 1410 dostal pouze dva kurfiřtské hlasy. Až teprve Joštova smrt mu pomohla, aby se prosadil. Poté dostal hlas i od svého staršího bratra Václava IV

Zikmund byl nejnadanější syn Karla lV., vynikající politik, diplomat, člověk vzdělaný, milovník kultury, hovořící sedmi jazyky.

V Čechách měl špatnou pověst a od doby odsouzení Mistra Jana Husa na kostnickém koncilu, kterému jeho předsedající Zikmund ale v postatě zabránit nemohl. Představa o něm byla – pouze v Čechách – silně zkreslena lidovou tradicí a pochopitelnými národními akcenty obrozenců v 19. století a poté „ marxistickými vědci“ ve století dvacátém.

Zikmund měl k církvi kritický vztah, snažil se o její reformu. Musel válčit na několika frontách / proti Benátčanům i Turkům/. Nakonec dosáhl na basilejském koncilu v roce 1431 kompromisu a smíření s Čechy.

V roce 1433 byl v Římě korunován papežem Eugenikem lV. na císaře – naposled se této pocty dostalo jeho otci Karlovi lV. v roce 1355:

Na sklonku svého života by Zikmund uznán českým králem, smířil se s českou šlechtou, městy a kališnickou církví a potvrdil je.

Zikmund Lucemburský byl předrenesančním panovníkem. Jeho první ženou byla Marie Uherská / s ní vyženil uherský trůn/ , druhou ženou se stala krásná a vášnivá intrikánka Barbora Celská.

Zikmund Lucemburský – šelma ryšavá zemřel 9.12.1437 ve Znojmě na cestě z Prahy do Uher. Bylo mu šedesát devět let.

 

 

Albrecht II. Habsburský

Albrecht_II._von_Habsburg

Albrecht II. Habsburský (10. srpna 1397 Vídeň – 27. října 1439, Neszmély (Nesmily) u Ostřihomi, Uhersko),[2] rakouský vévoda (jako Albrecht V.), byl druhý panovník z dynastie Habsburků na českém trůně (korunován 1438), dále král uherský a německý (1438–1439). Jako český a uherský král byl Albrecht I., jako německý král Albrecht II.

Vévoda rakouský, král český, uherský a německý, markrabě moravský Albrecht ll Habsburský se narodil 16.8.1397.

Období vlády: od prosince 1437 – král uherský, od 29.7.1438 – král český a německý.

Předchůdce: Zikmund Lucemburský
Nástupce: <ahref=“http: www.panovnici.cz=““ ladislav-pohrobek“=““>Ladislav Pohrobek

Stal se následníkem svého tchána císaře Zikmunda Lucemburského, kterého podporoval v boji proti husitům a souhlasil s jeho politikou.

V roce 1421 se Albrecht zasnoubil se Zikmundovou jedinou dcerou Alžbětou. Císař Albrechta pověřil zprávou Moravy a to bylo příčinou odlišného vývoje Čech a Moravy, ve které se husitství příliš neuchytilo.

V roce 1423 dal Zikmund Albrechtovi Moravu v léno a tím porušil ustanovení Karla IV., že tato země nesmí být zcizena.

Císař se snažil zajistit svému zeti dědická práva. Když umíral, uherský sněm splnil jeho vůli a v prosinci 1437 Albrechta zvolil.

Vdova po Zikmundovi, Barbora, prosazovala neplnoletého polského krále Vladislava lll., který byl jejím příbuzným. Chtěla se stát regentkou.Česká šlechta a měšťanstvo si také představovali panovníka z rodu Jagellonců.

200px-Familienwappen_Habsburg-StroehlPolský dvůr v Čechách prosazoval své nároky a to i s pomocí vojenského útoku. Albrecht zvítězil a 29.7.1438 byl v Praze korunován českým králem a ještě před tím králem německým. Poté odcestoval do Uher, které byly ohroženy Turky. Následkem morové nákazy onemocněl a cestou do Vídně 27.10.1439 zemřel. Jeho jediný syn Ladislav, zvaný Pohrobek, kterého měl s Alžbětou Lucemburskou se narodil pět měsíců po jeho smrti.

 

Ladislav Pohrobek

Ladislas_the_Posthumous_001Ladislav, řečený Pohrobek,český a uherský král z dynastie Habsburků přichází na svět 22. února roku 1440 v Komárně jako syn krále Albrechta Habsburského (ten je v okamžiku Ladislavova narození již 118 dní po smrti, proto Ladislav „Pohrobek“) a Alžběty Lucemburské.

 

600px-Armoiries_Albert_II_de_Habsbourg.svg

10384063_855921571106387_3282947358721585568_n
Miniatura z modlitební knížky Ladislava Pohrobka s točenicí a panovníkovou iniciálou.
1400774_855923067772904_2867129199541965391_o
Miniatura z modlitební knížky Ladislava Pohrobka s točenicí a panovníkovou iniciálou.

 

 

Z matčiny strany mu kolovala v žilách Přemyslovská i Lucemburská krev. Jeho praděda byl Karel IV. a děda Zikmund Lucemburský.

 

Jiří z Poděbrad

Jiří z Kunštátu a Poděbrad (23. dubna 1420 Poděbrady – 22. března 1471 Praha) byl od roku 1458 po zvolení českou šlechtou až do smrti roku 1471 český král. Stal se jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Po něm vládli již pouze králové z cizích dynastií.

jirik z podebrad
Jiří z Poděbrad spolu s řádovou insignií kolem krku

12654464_963163803765838_3287494112305215629_n

Matyáš Korvín

Matyáš Korvín (23. února 1443 Kluž6. dubna 1490 Vídeň) byl od roku 1458 král uherský (a chorvatský), od roku 1469 také český a od roku 1485 (titulární) rakouský vévoda.

Roku 1469 byl částí českých a moravských stavů zvolen českým vzdorokrálem proti Jiřímu z Poděbrad; pozdější dohoda s Vladislavem Jagellonským (1479) znamenala, že si oba podrželi titul dědičného českého krále a rozdělili si pravomoci na základě zemském. Vladislav vládl pouze v Čechách, Matyáš na Moravě a ve vedlejších zemích Koruny. Ve své době byl jedním z nejmocnějších panovníků střední Evropy a Uhersko za jeho vlády zažilo vrchol renesance.

4e314e7386_101918600_o2
Titulní list Ptolemaiova Qudripartita nechal přemalovat Václavovy královské erby na své vlastní. Vidíme uprostřed nahoře erb Matyáše Korvína jako uherského a českého krále. Srdeční štítek nese erb rodiny Hunyady (černý havran s prstenem v zobáku – havran lat. Corvus, proto Korvín), ze které Matyáš pocházel. Vlevo dole je divý muž držící štít s uherskými Arpádovskými břevny a druhou rukou drží modrou vlajku s černým havranem stojícím na zlaté větvičce – rovněž znak rodu Hunyady. Vpravo je divý muž s českými symboly. Oba divoši jsou opásáni točenicemi. Z uvedeného je zřejmé, že rukopis je jednoznačným důkazem, že Řád českého krále zv. Točenice existoval i na konci 15. století.

800px-Matei_Corvin_Johannes_de_Thurocz_f137

Vladislav Jagelonský

Vladislav Jagellonský (1. března 1456 Krakov13. března 1516 Budín) pocházel z Polska, původem z litevského velkoknížecího a polského královského rodu Jagellonců se jménem Władysław Jagiełło, byl králem českým od roku 1471 jako Vladislav II. a králem uherským od roku 1490; také jako Vladislav II., maďarsky Ulászló II.

Tradičně bývá hodnocen jako jeden z nejslabších českých panovníků, neboť jeho vláda vedla k velkému úpadku královské moci. Králem byl zvolen v pouhých 15 letech a po svém předchůdci Jiřím z Poděbrad zdědil složitou politickou situaci, kterou v první polovině jeho vlády provázely střety s papežem podporovaným uherským králem Matyášem Korvínem, po jeho smrti a zisku uherské koruny pak především rychle rostoucí turecká hrozba. Povahou flegmatický Vladislav nevěnoval domácím záležitostem mnoho pozornosti a mezi panstvem se vžila přezdívka „Král bene“.

V dynastické politice však dosáhl významného úspěchu, když byl po Matyášově smrti zvolen a korunován uherským králem, a to navzdory záměrům krakovského dvora jeho otce Kazimíra IV., prosazujícího Vladislavova bratra Jana Olbrachta. Jeho matkou (zvanou matkou králů – 5 synů se stalo králi) byla Alžběta Habsburská, sestra Ladislava Pohrobka s nároky na nástupnictví po něm.

104b61fa3d_101918670_o2
Zajímavou památkou na Řád českého krále zv. Točenice je deska na věži Novoměstské radnice, která kromě točenice ukazuje i tři erby. Nejvýše je erb říšský, snad císaře Friedricha III., vlevo nad točenicí je dle mého názoru polská orlice a vpravo nad točenicí je český lev. Oba tyto erby identifikují českého krále Vladislava II. Jagellonského.

Vladislav-II.-Jagellonský-musí-dávat-návštěvám-jako-dar-svoje-oblečení.-634x834

Ludvík Jagelonský

Ludvík Jagellonský (1. července 1506 Budín29. srpna 1526 Moháč) byl král český a uherský (jako Ludvík II.). Jeho otcem byl český a uherský král Vladislav II. Jagellonský, matkou francouzská hraběnka Anna z Foix a Candale, která porod toužebně očekávaného mužského dědice zaplatila životem.

800px-Hans_Krell_001

Maxmilián II. Habsburský

Nicolas_Neufchâtel_002

Dalším velmistrem řádu byl Maxmilián II. Habsburský a oficiální rok reorganizace a obnovení řádu je uváděn rok 1562.

*1527 (Vídeň, Rakousko), †1576 (Řezno, Německo) Český král habsburské dynastie; syn Ferdinanda I. Habsburského, otec Rudolfa II. a Matyáše I. V roce 1562 byl korunován králem říšskoněmeckým a českým, 1563 králem uherským, vlády se ujal po smrti svého otce v roce 1564. Jeho snahou byla především stabilizace vnitřních poměrů v habsburském soustátí. V českých zemích respektoval svobodu vyznání výměnou za podporu české šlechty pro následnictví jeho syna Rudolfa II. na českém trůně, písemnou podobu ale dohoda rovnoprávnosti náboženství nedostala. Za Rudolfova panování česká šlechta posílila své pozice. Je pochován v katedrále sv. Víta.

zdroj:http://www.kralovskacesta.cz/cs/texty/panovnici/maxmilian-ii-habsbursky.html

Velmistr obnoveného řádu od 5.6 2014

 

toc_mburic-heslo-01