Držitelé řádu točenice

Biskup Jan Železný

29_Jan_XIDuchovního správce řádu.Jan řečený Železný, Jan Bucek z Prahy, Bucek Pražský. Biskup olomoucký a litomyšlský, pocházel z pražských měšťanských rodů Beneschauerů a Leitmeritzerů. Narodil se neznámo kdy Hánovi, pražskému staroměstskému radnímu a jeho choti Anežky Leitmeritzerové. Hána byl, stejně jako přední staroměstští měšťané a dvořané Václava IV. členem bratrstva obruče a kladiva, předchůdce řádu točenice. Kolem roku 1390 byl Jan ustanoven litomyšlským biskupem – jako mladík, a k tomu ještě bez příbuzenskými vztahy s vysokou šlechtou.
Jediný známý rukopis Jana řečeného Železného dnes najdeme v cisterciáckém klášteře v Stamsu – právě díky němu můžeme tvrdit, že biskup byl členem řádu točenice. Na titulní straně se nachází kresba insignie točenice, Jana adorujícího trpícího Krista, znak litomyšlského biskupství a znak samotného Jana. Rukopis obsahuje mariánské hymny a modlitby, Soliloquia, připisovaná tehdy sv. Augustinovi, a kázání sv. Bonaventury, tedy mystická a asketická díla, spojující objednatele kodexu s jeho předchůdcem na litomyšlském biskupském stolci Janem ze Středy.
janzeleznyVztahy církevních hodnostářů s králem Václavem IV. byly vrtkavé, což jen potvrzuje jeho rozpor s arcibiskupem Janem z Jenštejna, které vyvrcholilo, mimo jiné, umučením Jana z Pomuku, dnes řečeného Nepomuckého roku 1393
Již předtím došlo k sblížení litomyšlského biskupa s arcibiskupem, v roce 1395 se litomyšlský biskup stal členem panské jednoty, namířené proti králi, nadále se aktivně účastnil všech jejích jednání a roku 1396 se stal členem královské rady, která byla králi vnucena. Za druhého zajetí krále Václava IV. v letech 1402–1403 ho pak Zikmund Lucemburský jmenoval jedním ze zemských správců. Je zřejmé, že snad již od roku 1395 biskup vkládal své naděje v osobu Václavova mladšího bratra Zikmunda Lucemburského, předpokládaného budoucího dědice svatováclavské koruny, tehdy ještě pouhého uherského krále, jenž v létě roku 1400 dokonce po několik týdnů pobýval u něj v Litomyšli a jehož přívržencem biskup zůstal po celý svůj další život. Vztahy litomyšlského biskupa s Václavem IV., i když navenek korektní, zůstaly i nadále napjaté, jistě hlavně v důsledku králova laxního a po dlouhou dobu dokonce příchylného přístupu k šířící se viklefovské herezi.
Kategoricky proti viklefovskému hnutí, vedenému Husem, vystoupil biskup Jan v souvislosti se synodou českého duchovenstva, jež byla svolána na únor 1413 do Českého Brodu a jež měla vyřešit spory mezi katolickou a Husovou stranou. Synoda schválila memorandum teologické fakulty, jehož původci byli Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče a jež požadovalo naprostý rozchod s Viklefovými bludy, ale jak toto memorandum, tak i stanovisko Husovy strany bylo ještě posláno litomyšlskému biskupovi, který se synody nezúčastnil. Biskup obratem odpověděl – s memorandem vyslovil souhlas, přidal k němu ještě dalších pět bodů a poté v devíti bodech rozhodně zavrhl návrhy Husovy, vytýkaje přitom jejich původci, že lživě předstírá, jako by „jeho slova různic a rozkolu byla slovy evangelia a lásky“.
Husova strana se ovšem ve svém odboji proti Církvi opírala o světskou moc, tedy o krále Václava IV., jenž hned po synodě ustavil komisi, která měla za úkol spor mezi viklefisty a katolíky urovnat. Teologická fakulta předložila komisi nový návrh, rozhojněný ještě o podněty litomyšlského biskupa, ale komise, sestávající vesměs z duchovních blízkých královu dvoru a vyhrožující doktorům teologické fakulty královým hněvem, se pokusila přimět je k opuštění jejich námitek proti viklefovskému učení. Historik Jan Evangelista Sedlák to rozhořčeně komentuje: „Nelze se dosti vynadiviti, k jak nedůstojným krokům se tu snížili hodnostáři církevní. Straníce předem Husovi, hledí stůj co stůj vymoci od doktorů prohlášení, že jsou s Husovou stranou svorni ve víře. Úskok, lstná formule, naléhání, křik a hrozby – vše jest jim dobré k tomu cíli. Dvorní klerus!“
Skutečnost, že litomyšlský biskup byl již v této době uznáván doma i v zahraničí za čelnou postavu protihusovského odporu, dokládá i to, že 30. dubna 1414 právě jemu papež Jan XXIII. adresoval list, v němž mu přikázal, aby napomenul pražského arcibiskupa Konráda z Vechty, administrátora olomouckého biskupství Václava Králíka z Buřenic a inkvizitora Mikuláše za to, že nedostatečně vystupují proti šíření viklefovských bludů; v případě další nečinnosti Jan XXIII. pohrozil ustanovením nového inkvizitora. Asi na zakročení litomyšlského biskupa musel poté Hus po svátku Božího těla opustit Prahu. Biskup Jan byl také pověřen vynesením trestů za násilnosti proti katolickému duchovenstvu, ke kterým již tehdy v Čechách (byť ne v jeho diecézi) v důsledku Husovy kazatelské činnosti docházelo – podle dvou papežských bul z 22. září 1414 měl vyhlásit interdikt nad Klatovy a Žatcem za to, že v Klatovech dali 2. října 1412 za hlaholu zvonů utopit nevinného dominikánského kněze Jana Malíka, zatímco v Žatci (na Žatecku tehdy Hus zřejmě pobýval) byl ve stejném čase jeden klerik upálen a jeden kněz s dalším klerikem byli utopeni v Ohři.
Kostnický koncil byl slavnostně zahájen 5. listopadu 1414, biskup Jan na něj však zřejmě dorazil až později; poprvé je tu zmíněn k 7. dubnu 1415.
Z biskupovy činnosti na koncilu nejvíce víme o jeho vystoupení v souvislosti s otázkou přijímání laiků pod obojí způsobou, která se však začala na koncilu projednávat poměrně pozdě, až v květnu 1415. Oprávněně si tedy Jan Sedlák stěžuje: „Jak neprozíravé a liknavé byly katolické kruhy v Čechách, že nepodaly sněmu hned důkladné zprávy o zaváděné novotě!“ Byl to však zřejmě biskup Jan, který mezi prvními zpravil koncil o této novince, jež se v Čechách rozmáhala – biskup v odpovědi potvrdil fakta o této nové svévoli v Čechách a o znesvěcování Nejsvětější Svátosti, ke kterému v souvislosti s tím dochází, a ve zjevné narážce na stěžující si Husovy stoupence rozhodně odsoudil ty, „kdož brání vyčistiti bludy napřed uvedené a četné jiné, skrze viklefovce v tom království a jinde rozsévané, a kdož učitele oněch bludů chrání, podporují a brání“.
Biskupova odpověď Husovy příznivce mezi českou šlechtou velmi rozzlobila; odpověděli proto dalším listem, plným urážek, v němž o biskupovi, jímž opovrhovali pro jeho měšťanský původ, povýšeně sdělovali, že dobře vědí, „kdo a jaký jest a kdo byli jeho předkové“, a že jim není nic známo o nějakých jejich zásluhách.
Koncil nakonec 15. června 1415 přijímání laiků pod obojí způsobou zakázal; oceněním zásluh biskupa Jana byla skutečnost, že slavnou mši svatou v kostnické katedrále, která předcházela promulgaci tohoto dekretu, sloužil právě on.

Proti husitským vojskům nebojoval jen slovem, ale i zbraní. Jan byl totiž také vojákem, obklopen svými žoldnéři a many, odtud přídomek Železný. Celý život zasvětil boji proti šířící se herezi, za což musel dokonce uprchnout do uherského exilu. Zikmund mu nabídl působení v prázdném vácovském biskupství, což přijal a zažádal papeže o dispenzaci. Zatím ale biskup 9. října 1430 zemřel v Ostřihomi, kde pobýval. Byl pohřben v nynějším františkánském kostele ve Vácu.

12357088_10205129484460011_2961402456605524892_o
Na úvodním listě vidíme v iniciále klečící postavu donátora před Kristem Trpitelem, po pravé straně pod sebou dva erby identifikující kodex jako knihu biskupa Jana Železného, nahoře erb biskupství litomyšlského – v černém poli zlatý heroldský kříž a pod ním rodový či osobní erb biskupa – štít polcený černo-stříbrně s modrým břevnem. Pod textem vpravo dole je namalována točenice s vloženým jednohlavým orlem, symbol biskupova úřadu v Řádu českého krále zv. Točenice.

(citace TeDeum)

Čeněk z Vartenberka

Šlechtic Čeněk z Vartenberka byl významnou osobností husitské revoluce a zároveň vysokým hodnostářem Království českého.
Funkci nejvyššího číšníka zastával v letech 1408-1414
a nejvyššího purkrabího v letech 1414-1420, byl
ale také poručníkem Oldřicha z Rožmberka v letech 1413-1420

Wappen_der_Grafen_von_Wartenberg Warttenberg_CoA

Konrád Krajíř z Krajku

Nejvyšší hofmistr,oblíbenec a dvořan Václava IV.

Starý panský rod pocházející z Kraňska a k nám se dostali koncem 14. století a úplně tu zdomácněli.

Jednoduchý erb je pokosem rozdělený na červenou a bílou polovinu.
Předkové rodu vlastnili Grafenstein v Korutanech a statky v Kraňsku, např. Bled.
V Čechách se první připomíná Konrád, který se do země dostal jako dvořan Václava IV. A získal tu v roce 1381 hrad Landštejn a panství Bystřici. Zastával úřad nejvyššího hofmistra.
Lipold sídlící na Landštejně bojoval urputně s husity, kteří mu roku 1420 vypálili Bystřici.
Později Krajířové přikoupili Dačice a Bílkov. Členové rodu sloužili jako zemští hejtmané v Čechách i Korutanech a koncem 15. století se rozdělili do dvou větví: bystřické a boleslavské.
Z první katolické větve zastával důležité úřady za Ferdinanda I.Volfgang
, nejprve hejtman bechyňského kraje, potom v letech 1537 – 42 nejvyšší kancléř a dalších dvanáct let nejvyšší purkrabí. Sídlil na Landštejně, Bystřici a Dačicích.
Druhá větev se naopak přiklonila k české reformaci a podporovala jednotu bratrskou.
Johanka zdědila Mladou Boleslav, Brandýs, Hrubý Rohozec a Michalovce (celé jmění této větve). Z Mladé Boleslavi učinila potom jedno z center jednoty bratrské. Také syn jejího bratra Konráda Arnošt, veřejně přestoupil na bratrskou víru, podporoval jednotu, ale přišel o velkou část majetku po potlačení stavovského odboje v roce 1547.
Obě větvě vymřely koncem 16. století.
Krajířové z Krajku byli spojeni příbuzenskými svazky s Žerotíny, Tovačovskými z Cimburka, Šelmberky, Švihovskými z Rýzmberka, Beřkovskými z Boskovic ad.
z_krajku COA_Kraigga

Těšínská knížata

COA_fo_Duchy_of_AuschwitzPřemek,Přemysl a Bolek pocházeli z dynastie slezských Piastovců.K přijetí do řádu došlo 28.února 1407.

Cieszyn_Piast_dynasty_COAcitace:
V předtuše závěru života a s ohledem na vraždu svého nejstaršího syna rozhodl se Přemek definitivně
zajistit zbývajícího dědice, mladšího spoluvládce Bolka. Z kraje února 1407 se oba těšínští
vévodové vydali na cestu do Prahy. Přemek Nošák z důvodu postupující nemoci a pokročilého stáří zde
požádal českého panovníka o zproštění lenních povinností. Při té příležitosti 22. února Václav IV.
potvrdil držbu Osvětimska a udělil ho Přemkovi v léno. Během několikadenního pražského pobytu
bylo důležitým úkolem staršího těšínského vévody především zajistit svému synovi odpovídající místo
na dvoře českého panovníka a formálně předat své dědictvím. K této slavnostní chvíli došlo 28.
února 1407, kdy byl Bolek českým králem Václavem IV. přijat a zahrnut do jeho dvorské společnosti
(zvané Točenice). Také od panovníka přijal v léno rodové těšínské panství a složil přísahu
věrnosti. Stárnoucí těšínský vévoda mohl z Prahy odjíždět s plnou satisfakcí.

Čúch (Čouch) ze Zásady

cuch_ze_zasadyČeský vladycký rod, jehož předkem byl Petr, který žil v časech panování Karla IV., měl několik synů, z nichž všichni měli jméno Jan. Jan Ocas byl roku 1390 staroměstským rychtářem. Jeho bratry byli Jan Lyšec, Jan Kozel, Jan Kyjata, hofmistr královny Žofie a Jan Čouch, maršálek krále Václava IV. (Johannes dictus Czuch marschalcus d. regis), který držel roku 1400 Lobkovice a roku 1408 koupil hrad Návarov, jehož panství spojil s nedalekým rodovým statkem Zásadou. Téhož roku se po něm dokonce psal (Johannes de Nawarow).
Na svém štítě nosili Čúchové ze Zásady vždy sedícího stříbrného psa se zlatým obojkem kolem krku hledícího vpravo.

Gian Galeazza Viscontiho

Vilém Zajíc z Valdeku

ajícové byl významný český šlechtický rod, který zejména v 14. a 15. století zastával významné funkce. Byli větví rodu Buziců, jejichž praotcem měl být Bivoj, nicméně první zmínka o nich pochází z Dalimilovy kroniky, ve které se píše o jistém Jetříšku Buzici († 1110). Od Buziců přejali kančí hlavu v erbu. Jejich hlavním sídlem se ve 15. století stal hrad Hazmburk. Od té doby si říkali Zajícové z Hazmburka.

12342632_10205129485980049_3231589054335472114_n

12359824_10205129485420035_5626424173035229714_n

Mikuláš II. Gorjanský

Mikuláš Garaj jej získal za pomoc při osvobození krále Zikmunda.

Mikuláš II. Gorjanský - s vyobrazením řádu

Anna Lucemburská – anglická královna

 

Alžběta Lucemburská

 

Bohuš z Bystřice,Holík z Drachkova, Odolen z Drachkova

730px-Benesov_CoA_CZ.svg

Člen Panské jednoty a Bratrstva obruče a kladiva (1382), Bohuše z Drachkova – nejvyšší komorník hradu Točník a strážce části královského pokladu (1409), Hrdibor z Drachkova, který vedl velký soudní spor se Sternbergy (1401) a další členové tohoto rodu. Páni z Drachkova se poté usadili na Korkyni a potomci Hrdibora se psali jako Korkyňové z Drachkova. Dále se vyskytují Steblencové z Drachkova.
V erbu měl tento rod zlatou osmicípou hvězdu v modrém poli, v klenotu čápa.

Konrád z Vechty

COA_archbishop_DE_Vechta_Konrad

Konrád z Vechty (asi 1364 – 26. prosinec 1431Helfenburk u Úštěka) se narodil v měšťanské rodině ve vestfálském hrabství Vechta. Stal se knězem a protože byl schopný finančník, dostal se do služeb krále Václava IV. V letech 13981400 byl členem královské rady.

Roku 1401 se stal na přímluvu Václava IV. biskupem v dolnosaském Verdenu, ale biskupem nebyl potvrzen. Proto byl jmenován mincmistrem království českého, pak zemským podkomořím. V roce 1408 se dostal naolomoucký biskupský stolec jako Konrád II. V roce 1412 se stal administrátorem pražské arcidiecéze a 10. února 1413 byl papežem potvrzen jako metropolita pražský.

Roku 1416 se kostnický koncil zamýšlel, že jej povede k zodpovědnosti za nečinnost v souvislosti se situací v Čechách. Pražské arcibiskupství zápasilo s hospodářskými těžkostmi a Konrád byl nucen prodat řadu majetků. Po smrti krále Václava IV. korunoval Zikmunda Lucemburského českým králem. Ke králi však nepřimknul a 21. dubna 1421 se veřejně přihlásil ke Čtyřem artikulům pražským. Poslušnost mu odřekl olomoucký biskup Jan XII. Železný i litomyšlský biskup Aleš z Březí a arcibiskup Konrád byl dán papežem do klatby. Zřekla se ho svatovítská kapitula i všechno kněžstvo věrné církvi. V letech 14231425 zastupoval stranu podobojí při jednání s katolíky. V závěru svého života lavíroval mezi husity a katolíky. Dne 21. prosince 1425 byl papežem s konečnou platností zbaven úřadu. Odebral se nejprve do Roudnice nad Labem a potom na hrad Helfenburk (u Úštěkaokr. Litoměřice), kde 26. prosince 1431 zemřel. Byl pohřben patrně v tamější hradní kapli.

zdroj:wikipedie.cz

Václav Králík z Buřenic

vaclavkralikburenic1Václav Gerardův z Buřenic, zvaný Králík (Regulus; kolem 1345 – 12. září 1416) byl významný český prelát a donátor umění, 28. olomoucký biskup v letech 1413 – 1416.

Ješek z Drslavici

drslaviciJeden z Ješků byl od roku 1382 členem „Bratrstva kladiva“ v Praze („Bratrstvo se znamením obruče a kladivem uprostřed visícím“ – viz Alois Jirásek: „Mezi proudy“ díl I., „Dvojí dvůr“ strana 181-182, vydání z roku 1949). Ješek byl zřejmě dosti majetný, neboť bratrstvo mělo pouze 40 členů a členství bylo finančně náročné.

Drslavici či Drslavicové byli velmi starý český šlechtický rod, jenž měl ve 12. až 13. století v držení rozsáhlé majetky v západních a jihozápadních Čechách. Rod vymřel počátkem 15. století. Od Drslaviců odvozovali svůj původ Černínové z Chudenic. Častěji než jméno „Drslav“ (např. Drzlau) se vyskytuje celé jméno s významem „Držislav“ (např. Drisizlau u nás již roku 1062 a v Chorvatsku Dirzislaus již v 10. století) a je obdobou složených jmen jako je například Držikraj (Drisikray) či Držimír (Drisimir) z Kosmovy kroniky.

V čele Drslaviců bývali od 2. poloviny 13. století pánové z Risenberka/Rýzmberka a mezi těmito pošlost skalská, která po svém sídle Švihově Švihovskými z Risenberka se nazývala a r. 1720 vymřela po meči. Vedle Švihovských proslula dolanská větev a vydala ze sebe haluze Výrků z Risenberka, kteří ve XIV. stol. z Výrova se psali, a vladyků ze Svrčovce a z Bystřice. Severně od Švihova na Vřeskovicích se usadili vladykové ze Vřeskovic erbu Risenberského, jejichž nejstarší předek Ota ze Vřeskovic odjinud z Biřkova se připomíná r.1339; ratolestí Vřeskovských byli vladykové ze Schonangeru, mezi nimiž se proslavil Racek ze Schonangeru jakožto válečník proti pohanským Litvanům roku 1385 a na hranicích Chorvatska u Dunaje roku 1392Přeštice smrtí Svatobora z Přeštic dostaly se z držav Drslaviců před r. 1238 maltézskému řáduSkočice, Poříčí, Jinín a Roupov drželi tři bratři Jaroslav, Drslav a Ota v létech 13201339, ale již v druhé polovici 14. století vladykové z Roupova jiného erbu než Risenberského se rozrodili v těch místech. V jiných stranách z kmene Drslaviců vyrostly haluze pánů z Kánic, vladyk z Malešic u Plzně (Dorota z M. l. 1432) a Ulických z Ulic, kteří černé pruhy na zlatém‘ štítě měli a hejtmanem křivoklátským Václavem Uličkou z Ulic brzo po r. 1576 vymřeli, Poláků ze Sulislavi a Mnichů z Blahoust u Stříbra. Vladykové Sulkové a Stachové z Hrádku byli kolem Strážova usedlí a vymřeli v 16. století.

zdroj:wikipedie

Arnošt Habsburský (1377–1424)

Arnošt Habsburský zvaný Železný (1377, Bruck an der Mur – 10. června 1424, tamtéž) byl rakouský vévoda, od roku 1406 vévoda korutanský, štýrský, kraňský a od roku 1414 arcivévoda rakouský.

Narodil se jako třetí syn Leopolda III. a Viridis Visconti, dcery milánského vévody Bernaba Viscontiho. V letech 1386–1395 byl jeho poručníkem strýc Albrecht III. Habsburský.

Pohřben s insignií řádu.

fuoza0
Arnošt Habsburský zvaný Železný s točenicí kolem pasu.
pozůstatek řádového roucha v kterém byl pohřben
pozůstatek řádového roucha v kterém byl pohřben

 

Filip III. Dobrý

640px-Philip_the_good

Filip III. Dobrý (31. července 1396, Dijon – 15. června 1467, Bruggy) byl burgundským, brabantským a lucemburským vévodou, hrabětem flanderským, burgundským, holandským i zeelandským a zakladatelem Řádu zlatého rouna. Pocházel z mladší větve rodu Valois.

Diego de La Valera

Per Tafura

Petr IV. z Rožmberka

12373376_10205129486020050_8038858664117735809_n
Znak města Český Krumlov s točenicí

Oldřich II. z Rožmberka

(asi 1403 – 1462) šlechtic

Oldřich II. z Rožmberka Syn Jindřicha z Rožmberka a Elišky z Kravař byl již od mládí veden k myšlenkám husitství. V roce 1420 však již zcela rozhodně hájil zájmy katolické šlechty a Zikmunda Lucemburského. Strach ze sílícího vlivu husitů na jihu Čech jej vedl v roce 1420 k neúspěšnému obléhání Tábora. Tím se stal rozhodným zastáncem katolíků a odpůrcem husitů. Po husitských válkách se postavil do čela katolické Strakonické jednoty a stal se tak silným protikandidátem budoucího českého krále Jiřího z Poděbrad. Svůj politický vliv se snažil „vylepšit“ paděláním královských listin. Zbytek života strávil v ústraní na hradě Dívčí Kámen a v Českém Krumlově. Jeho dcerou byla Perchta z Rožmberka, která bývá tradičně ztotožňována s rožmberskou „Bílou paní“.7475