Václav IV.

 zakladatel řádu,první velmistr.Václav IV. (26. února 1361, Norimberk – 16. srpna 1419, Nový hrad u Kunratic) byl syn a dědic Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické, český král (1378-1419), v letech 1376–1400 byl i římský král.

Český a německý král Václav IV. se narodil 26.2.1361 v Norimberku, jako netrpělivě očekávaný dědic trůnu, ve třetím manželství Karla IV. s Annou Svídnickou. Patřil do dynastie Lucemburků.

Václav měl jako budoucí panovník veškerou péči a podporu svého otce Karla IV. Tato péče ještě více vzrostla po smrti matky v roce 1362.

Královým cílem bylo předat synovi český trůn.15. června 1363 nechal Karel ,teprve dvouletého Václava korunovat Arnoštem z Pardubic, na českého krále. Arnošt se staral o Václavovo vzdělání a výchovu do doby, než tuto zodpovědnost převzal Jan Očko z Vlašimi, který ho naučil politice.

Díky až přehnané péči se z Václava sice stal vzdělaný muž, ale byl nerozhodný, nesamostatný a závislý na druhých. Václav později nedokázal sám vládnout, museli mu pomáhat rádcové. Jejich pomoc však byla sporná. Dokonce i sňatek ještě nedospělému Václavovi domluvil jeho otec a to s Johankou Bavorskou, 29.9.1370.

Další Karlovou snahou bylo získat pro Václava také korunu německou. Musel tomu obětovat mnoho diplomatických jednání a nemalé finance.10. června 1376 byl Václav zvolen německým králem a 6. července korunován. Stát se římským císařem, tak jako jeho otec, se mu však nikdy nepodařilo.

Po smrti Karla 29.11.1378, začal zemi vládnout Václav. Snažil se a zpočátku se mu dařilo. V rodině však příliš podpory neměl. Alžběta Pomořanská se věnovala především Václavovým bratrům Zikmundovi a Janovi.

Vyšší šlechta se začala proti Václavovi stavět , především pro jeho časté zábavy, pitky a nespořádaný život, které ho sváděly od jeho vladařských povinností. Také s pražským arcibiskupem měl Václav neustálé spory vedoucí k jejich nepřátelství. Aby se vyhnul zodpovědnosti a případným konfliktům, zdržoval se Václav pouze v pro něho klidném Českém království a na důležitá jednání v říši, posílal zástupce. To ale vedlo ke spojení vyšší šlechty s moravským markrabětem Joštem a ti zaútočili na krále. Když Václav cestoval z Žebráka do Prahy, byl zajat za nepořádek v zemi a říši, za opomíjené nároky panstva a za protekci králových oblíbenců. Díky svému bratrovi byl Václav osvobozen, ale konflikty pokračovaly. Byl donucen 19. března 1396 podepsat podmínky, které mu předložila panská koalice. Tímto došlo k vítězství panstva nad králem.

Václav se ale znovu dostal do zajetí / 1402 – 1403/, za kterým stál Zikmund. Ten usiloval o českou korunu. Znovu byly králi předloženy stížnosti na jeho nedůslednost v řešení problémů říše a církevní politiky a za jeho postoj k bratrovi Zikmundovi Lucemburskému.

V srpnu 1400 bylo rozhodnuto o sesazení Václava IV. z německého trůnu, z důvodu jeho nepotřebnosti, nečinnosti a nedbalosti.

Na jeho místo nastoupil Ruprecht lll. Faltský. Ani jemu se však nepodařilo dostat říši z problémů a tak koncil v roce 1409 dosadil Václava znovu na německý trůn. Jeho panování přerušilo husitské hnutí.

Hus měl v počátku Václavovu podporu, ale kritika prodeje odpustků, je odcizila. Václav se stále více stahoval do ústraní a po správě o první pražské defenestraci ho postihl srdeční záchvat, který zapříčinil 16.8.1419 , jeho smrt.

Jeho žena Žofie ho nechala pohřbít na Zbraslavi. V době husitských válek byl ale klášter zničen a Václavovo tělo vytaženo z hrobu. Až v roce 1424 byly jeho ostatky uloženy v hrobce českých králů, vedle otce Karla IV.

Václav IV. nebyl příliš dobrým panovníkem. Za jeho vlády došlo k boji šlechty proti jeho osobě. Tím byla velmi oslabena panovnická moc a šlechta se dostala k vládě nad zemí. Rozsáhlé části země ovládaly jednotlivé rody / např. Rožmberkové jižní Čechy/.Poddaní byli vystaveni domácím válkám, které pustošily zemi. Tovaryši a učni pracovali za stále horších podmínek. Jejich naděje na založení vlastní dílny byla mizivá. Za vlády Václava IV. došlo k české ekonomické stagnaci a krizi v sociální oblasti. Mezi vyšší a nižší šlechtou vznikl velký rozdíl.

 

 

Zikmund Lucemburský

 

Zikmund Lucemburský (14. února 1368 Norimberk – 9. prosince 1437 Znojmo) byl syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, braniborský markrabě (od roku 1373), uherský král (od 31. března 1387), římský král (zvolen roku 1410 a znovu 21. července 1411, korunován 8. listopadu 1414), slezský vévoda a lužický markrabě (od 1419), moravský markrabě (1419-1423), český král (korunován 28. července 1420, vládl v letech1436–1437), lombardský král (25. listopadu 1431) a římský císař (31. května 1433).

Zikmund Lucemburský zv. šelma ryšavá vládl 1410 -1437, císař od roku 1433. Pochází z dynastie Lucemburků.

Český, uherský a římský císař Zikmund Lucemburský se narodil v roce 1368 jako syn Karla IV.

V roce 1410 dostal pouze dva kurfiřtské hlasy. Až teprve Joštova smrt mu pomohla, aby se prosadil. Poté dostal hlas i od svého staršího bratra Václava IV

Zikmund byl nejnadanější syn Karla lV., vynikající politik, diplomat, člověk vzdělaný, milovník kultury, hovořící sedmi jazyky.

V Čechách měl špatnou pověst a od doby odsouzení Mistra Jana Husa na kostnickém koncilu, kterému jeho předsedající Zikmund ale v postatě zabránit nemohl. Představa o něm byla – pouze v Čechách – silně zkreslena lidovou tradicí a pochopitelnými národními akcenty obrozenců v 19. století a poté „ marxistickými vědci“ ve století dvacátém.

Zikmund měl k církvi kritický vztah, snažil se o její reformu. Musel válčit na několika frontách / proti Benátčanům i Turkům/. Nakonec dosáhl na basilejském koncilu v roce 1431 kompromisu a smíření s Čechy.

V roce 1433 byl v Římě korunován papežem Eugenikem lV. na císaře – naposled se této pocty dostalo jeho otci Karlovi lV. v roce 1355:

Na sklonku svého života by Zikmund uznán českým králem, smířil se s českou šlechtou, městy a kališnickou církví a potvrdil je.

Zikmund Lucemburský byl předrenesančním panovníkem. Jeho první ženou byla Marie Uherská / s ní vyženil uherský trůn/ , druhou ženou se stala krásná a vášnivá intrikánka Barbora Celská.

Zikmund Lucemburský – šelma ryšavá zemřel 9.12.1437 ve Znojmě na cestě z Prahy do Uher. Bylo mu šedesát devět let.

 

 

Albrecht II. Habsburský

Albrecht II. Habsburský (10. srpna 1397 Vídeň – 27. října 1439, Neszmély (Nesmily) u Ostřihomi, Uhersko),[2] rakouský vévoda (jako Albrecht V.), byl druhý panovník z dynastie Habsburků na českém trůně (korunován 1438), dále král uherský a německý (1438–1439). Jako český a uherský král byl Albrecht I., jako německý král Albrecht II.

Vévoda rakouský, král český, uherský a německý, markrabě moravský Albrecht ll Habsburský se narodil 16.8.1397.

Období vlády: od prosince 1437 – král uherský, od 29.7.1438 – král český a německý.

Předchůdce: Zikmund Lucemburský
Nástupce: <ahref=“http: www.panovnici.cz=““ ladislav-pohrobek“=““>Ladislav Pohrobek

Stal se následníkem svého tchána císaře Zikmunda Lucemburského, kterého podporoval v boji proti husitům a souhlasil s jeho politikou.

V roce 1421 se Albrecht zasnoubil se Zikmundovou jedinou dcerou Alžbětou. Císař Albrechta pověřil zprávou Moravy a to bylo příčinou odlišného vývoje Čech a Moravy, ve které se husitství příliš neuchytilo.

V roce 1423 dal Zikmund Albrechtovi Moravu v léno a tím porušil ustanovení Karla IV., že tato země nesmí být zcizena.

Císař se snažil zajistit svému zeti dědická práva. Když umíral, uherský sněm splnil jeho vůli a v prosinci 1437 Albrechta zvolil.

Vdova po Zikmundovi, Barbora, prosazovala neplnoletého polského krále Vladislava lll., který byl jejím příbuzným. Chtěla se stát regentkou.Česká šlechta a měšťanstvo si také představovali panovníka z rodu Jagellonců.

Polský dvůr v Čechách prosazoval své nároky a to i s pomocí vojenského útoku. Albrecht zvítězil a 29.7.1438 byl v Praze korunován českým králem a ještě před tím králem německým. Poté odcestoval do Uher, které byly ohroženy Turky. Následkem morové nákazy onemocněl a cestou do Vídně 27.10.1439 zemřel. Jeho jediný syn Ladislav, zvaný Pohrobek, kterého měl s Alžbětou Lucemburskou se narodil pět měsíců po jeho smrti.

 

Ladislav Pohrobek

Ladislav, řečený Pohrobek,český a uherský král z dynastie Habsburků přichází na svět 22. února roku 1440 v Komárně jako syn krále Albrechta Habsburského (ten je v okamžiku Ladislavova narození již 118 dní po smrti, proto Ladislav „Pohrobek“) a Alžběty Lucemburské.

 

 

 

Z matčiny strany mu kolovala v žilách Přemyslovská i Lucemburská krev. Jeho praděda byl Karel IV. a děda Zikmund Lucemburský.

 

Jiří z Poděbrad

Jiří z Kunštátu a Poděbrad (23. dubna 1420 Poděbrady – 22. března 1471 Praha) byl od roku 1458 po zvolení českou šlechtou až do smrti roku 1471 český král. Stal se jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Po něm vládli již pouze králové z cizích dynastií.

Matyáš Korvín

Matyáš Korvín (23. února 1443 Kluž – 6. dubna 1490 Vídeň) byl od roku 1458 král uherský (a chorvatský), od roku 1469 také český a od roku 1485 (titulární) rakouský vévoda.

Roku 1469 byl částí českých a moravských stavů zvolen českým vzdorokrálem proti Jiřímu z Poděbrad; pozdější dohoda s Vladislavem Jagellonským (1479) znamenala, že si oba podrželi titul dědičného českého krále a rozdělili si pravomoci na základě zemském. Vladislav vládl pouze v Čechách, Matyáš na Moravě a ve vedlejších zemích Koruny. Ve své době byl jedním z nejmocnějších panovníků střední Evropy a Uhersko za jeho vlády zažilo vrchol renesance.

Vladislav Jagelonský

Vladislav Jagellonský (1. března 1456 Krakov – 13. března 1516 Budín) pocházel z Polska, původem z litevského velkoknížecího a polského královského rodu Jagellonců se jménem Władysław Jagiełło, byl králem českým od roku 1471 jako Vladislav II. a králem uherským od roku 1490; také jako Vladislav II., maďarsky Ulászló II.

Tradičně bývá hodnocen jako jeden z nejslabších českých panovníků, neboť jeho vláda vedla k velkému úpadku královské moci. Králem byl zvolen v pouhých 15 letech a po svém předchůdci Jiřím z Poděbrad zdědil složitou politickou situaci, kterou v první polovině jeho vlády provázely střety s papežem podporovaným uherským králem Matyášem Korvínem, po jeho smrti a zisku uherské koruny pak především rychle rostoucí turecká hrozba. Povahou flegmatický Vladislav nevěnoval domácím záležitostem mnoho pozornosti a mezi panstvem se vžila přezdívka „Král bene“.

V dynastické politice však dosáhl významného úspěchu, když byl po Matyášově smrti zvolen a korunován uherským králem, a to navzdory záměrům krakovského dvora jeho otce Kazimíra IV., prosazujícího Vladislavova bratra Jana Olbrachta. Jeho matkou (zvanou matkou králů – 5 synů se stalo králi) byla Alžběta Habsburská, sestra Ladislava Pohrobka s nároky na nástupnictví po něm.

Ludvík Jagelonský

Ludvík Jagellonský (1. července 1506 Budín – 29. srpna 1526 Moháč) byl král český a uherský (jako Ludvík II.). Jeho otcem byl český a uherský král Vladislav II. Jagellonský, matkou francouzská hraběnka Anna z Foix a Candale, která porod toužebně očekávaného mužského dědice zaplatila životem.

Maxmilián II. Habsburský

Dalším velmistrem řádu byl Maxmilián II. Habsburský a oficiální rok reorganizace a obnovení řádu je uváděn rok 1562.

*1527 (Vídeň, Rakousko), †1576 (Řezno, Německo) Český král habsburské dynastie; syn Ferdinanda I. Habsburského, otec Rudolfa II. a Matyáše I. V roce 1562 byl korunován králem říšskoněmeckým a českým, 1563 králem uherským, vlády se ujal po smrti svého otce v roce 1564. Jeho snahou byla především stabilizace vnitřních poměrů v habsburském soustátí. V českých zemích respektoval svobodu vyznání výměnou za podporu české šlechty pro následnictví jeho syna Rudolfa II. na českém trůně, písemnou podobu ale dohoda rovnoprávnosti náboženství nedostala. Za Rudolfova panování česká šlechta posílila své pozice. Je pochován v katedrále sv. Víta.

zdroj:http://www.kralovskacesta.cz/cs/texty/panovnici/maxmilian-ii-habsbursky.html

Velmistr obnoveného řádu od 5.6 2014